I. Fotbalové začátky

Když už byly – pokud byly – tělocvičny a cvičiště sokolských a dělnických tělocvičných jednot koncem minulého století naplněny, zasáhl naše země ze všech stran mocný proud sportů. Kopaná nebyla první, ale zdá se, že od začátku nejsilnější. Proč? Není třeba odpovídat nikomu, kdo ji zná z kte­réhokoliv období vývoje – byla vždy hrou ze všech sportů nejpřitažlivější, nejpřístupnější a v dobách svého nástupu i nejskromnější v nárocích na podmínky své působnosti, l když to nikde nepotvrzují dokumenty, zdají se nejbližší pravdě zprávy o tom, že první fotbalové zápasy u nás se hrály v Praze a pak v dalších městech v Čechách. Odpovídá to politickému postavení hlavního města českých zemí, které mělo otevřenější svět než jiná města v Čechách a na Moravě. Zejména v moravských krajích měly centralistické a germanizační tendence rakousko-uherského mocnářství silné a zdržující vlivy i ve sportu. Sportu se chápala především mládež a vládnoucí Vídeň se snažila její iniciativu všude a tedy i tu co nejvíce a nejdéle tlumit. Vídeňský dozor měl na Moravu jednak na dohození kamenem, jednak tu bylo mnohem více tzv. německých ostrovů, jejichž obyvatelé měli samo­zřejmě blíže k Vídni než k Praze. Brno mezi těmito německými výspami v českém prostoru zaujímalo čelné místo už od středověku a s tím souvisejí i rozpačité začátky sportovního života, jeho další rozvoj a vývoj v Brně.

První brněnská sportoviště na začátku tohoto století byla především v Lužánkách, kde měl sídlo Brünner Eislaufverein, pak v Pisárkách, kde byly už desítky let usazeny veslařské kluby Bruna a Ruderverein, sportovalo se i na Bauerově rampě za Písařkami zásluhou cyklistů, Brno mělo i zápasnický klub AČ Türk a v okolí Lužánek bývaly i tenisové dvorce. Všechna tato sportovní střediska patřila Němcům. Stejně tak Brno, které ovládala německá radnice. >>Obchody, které ve vnitřním městě patřily Čechům – vzpomíná jeden z mála pamětníků těchto sportovních dob Antonín Kříž – >>se daly spočítat na prstech jedné ruky. Byli tu Lidi, Barvíc, Procházka, Stuna . . . snad ještě některé, ale o mnoho víc jich nebylo.”

Češi se soustřeďovali v oněch letech na třech místech: v Besedním domě, v Králově Poli a v restauraci u Bílého beránka, na rohu dnešní Lidické a Skřivanovy ulice. Do sálu >>Bílého beranka chodívala česká menšina, cvičil tu Sokol a zde se rodil i český sport. Sál tu byl prostorný a bylo v něm i pódium, na němž bylo možno leccos pořádat. Toho využil i první český sportovní klub ČAK Hellas, klub zápasníků, vzpěračů a v létě také lehkých atletů. V zahradě >>Bílého beránka<< koncertovávala občas i Kmochova kapela, celé prostředí žilo ruchem od rána do noci a nebylo tedy divu, že se právě zde chtěli čeští sportovci pochlubit svému prostředí, co dovedou. Je však třeba uvážit, že to byl okraj města čili, že se uvnitř Brna k větší aktivitě nemohli čeští sportovci odvažovat. Nebylo jim to prostě dovoleno a byli trpěni jen na periferii. Svědčí o tom hřiště českých klubů, které po výměně století vznikaly jeden za druhým. Byly to už sportovní kluby v dnešním slova smyslu, všestranné a s jasnými výchovnými tendencemi. Národnostní otázka při tom nehrála poslední roli.

Vraťme se však ke kopané. Není zatím po ruce pramen, který by přesně určil rok jejího vzniku. Zatímco v Praze vycházely už před rokem 1900 sportovní časopisy, v Brně se denní tisk o sport staral jen málokdy. Zpráva v Moravské orlici, popisující v roce 1869 první závod cyklistů v Brně, byla uveřejněna spíše proto, že závody souvisely se společenskou událostí, kterou byla lužánecká slavnost ve prospěch brněnských sirotků. Jinak by se sotva byla ocitla na stránkách novin. Musíme tedy považovat za nejprvnější zprávu o kopané v Brně onu, kterou uvádí dr. Karel Petrů ve své historii čs. kopané. Je z jarních měsíců 1896 a zní doslova takto:

V Brně hrán před několika dny poprvé football, který zavedl známý sportsmen a předseda Brünner-Ruder klubu Brunna p. Jiří Karafiát. Hru řídil kapitán pražské Regatty p. Bernt.<<

V jiných krajích Čech a Moravy pokročila v oné době kopaná dále. V roce 1896, kdy nalézáme první zprávy o brněnské kopané, se v Čechách už hrálo o mistrovství země České, v r. 1899 viděli v Praze anglické fotbalisty a v his­torii slovenské kopané 56 rovněž v posledním roce minulého století hrál fotbal. Je z oné doby zapsán výsledek utkání Bratislava-Prešov 2:1.

V Brně vznikly první české sportovní kluby, mající kopanou v programu, až o pět let později. Jejich řadu začíná Moravská Slávia, SK Achilles a SK Technika, brzy přibyl i Blesk Žabovřesky, Svatoboj Husovice, DSK Olympia, v Králově Poli napřed klub velocipedistů a pak převážně fotbalová Sparta Královo Pole. Současně s Moravskou Slavií vznikl v roce 1904 sportovní klub v Uh. Hradišti, který dokonce Brno vyzval k bojům o prvenství na Moravě. Marně, protože Moravská Slávia ještě kopanou neměla a první zápas sehráli její fotbalisté až roku 1906 ve Vyškově. A to je jedno z dalších prvních středisek moravského fotbalu. Z Uherského Hradiště záhy po zahájení své činnosti oznámili do Prahy – píše o tom časopis >>Sport a hry<< – že kopanou na Moravě hrají také v Kroměříži, v Lipníku, ve Valašském Meziříčí, v Pro­stějově, Vyškově.

Z pozdějších zpráv “Sportovního světa<<, “Sportovního věstníku, “Sportovního obzoru”, které stejně jako “Sport a hry” vycházely v Praze, a hojně se četly, je zřejmé, že takřka současně s Brnem začali hrát fotbal také ve Velkém Meziříčí, v Tišnově, v Novém Městě na Moravě a Žďáře n. Sáz. Nej­živějším centrem styků těchto klubů bylo Velké Meziříčí. Moravská kopaná rostla sportovně i organizačně a v roce 1907 dospěla v organizační práci tak daleko, že se její zástupci sešli v Přerově a ustavili dvě župy kopané: Západomoravskou a Východostředomoravskou. Jejich činnost byla samozřejmě dočasná. Ale bylo a je obtížné hledat příčiny, proč se moravská kopaná úžeji nepřimkla k Českému fotbalovému svazu. Jen okrajovým vysvětlením je v r. 1906 rozhodnutí tohoto Svazu nepřijímat přihlášku moravských klubů (jmenovitě Moravské Slavie), protože prý kompetence Českého fotbalového svazu se týká jen Čech a proto bylo třeba stanovy předělat.

Jistě na tom nebyla bez vlivu a viny Vídeň, která neměla zájem ani na tom, aby se čeští sportovci jakkoliv seskupovali ve větší organizační celky a spíše – jak se potvrdilo v pozdějších letech – usilovala o podřízení moravské kopané rakouskému Fussball-Verbandu ve Vídni. Ovšem marně. Ještě před první světovou válkou se fotbalová Morava sblížila s Českým fotbalovým svazem, začalo se hrát o mistrovství Moravy a Čech odděleně a mistři těchto zemí pak hrávali rozhodující zápasy o mistrovský titul zemí koruny České.

Brněnská kopaná se v té době soustřeďovala stále jen na hřiště v okrajových čtvrtích města – mezi Královo Pole a Žabovřesky, na Radlas a k nádraží v Židenicích. Mládež chudších dělnických předměstí sem chodila zprvu nesměle, pak ale rok od roku i její zájem a odvaha s nadšením rostly, zejména když jiných zábav nebylo a ty staré, tradiční překonal čas.

Snadné to ovšem sportuchtivá mládež ani v obcích kolem Brna neměla. Spíš naopak. Jestliže brněnské sportovní kluby se mohly opírat o bohaté jedince buržoazní společnosti, kteří začali vidět ve sportu nejen dobrou příležitost k osobní nebo dokonce podnikové reklamě, na vesnici sportovní mecenáši nebyli. Rodili se tu jen sportovní nadšenci, kteří nanejvýš sehnali pár korun na míč, nakoupili, stejné košile a dlouhé punčochy. Nic víc. Na kopačky už nezbylo. Výhodou doby bylo, že se nenosily polobotky a tak se hrálo v normálních botách, ať to už s nimi během zápasu dopadlo jakkoliv. V obcích, sousedících s Brnem, byla sportovních kroužků řada. Mnohé, ku příkladu Slovan Řečkovice hrával kopanou už v roce 1907. Jenže jejich život byl jepičí a jak tato sdružení, neopírající se o stanovy nebo ustanovení, vznikla, tak také většinou vzala za své.

Výjimky potvrzovaly pravidlo a jednou z nich byly fotbalové jedenáctky, které vznikaly na východním okraji Brna, v obcích, kde měla převahu dělnická mládež. Snad tu byl povzbuzujícím vzorem SK Achilles Brno, který sice vznikl zásluhou stavitele L. Jungmana na opačné straně Brna, ale byl německou radnicí donucen hledat hřiště také za hranicemi města. Našel je na Bártově poli u židenického nádraží. Achilles ovšem kopanou do Židenic a jejich širokého okolí neuvedl jako novinku. To by byl omyl. Kopaná se tu hrávala už před rokem 1907, kdy začal Achilles v Židenicích hrávat a o zavalitého Bohdana Hladíka ze židenických plácků se už tenkrát málem rozpoutala rozepře mezi brněnskými kluby. Tenhle Hladík vyrostl v jedenáctce, která hrála na pastvisku pod maloměřickými Bořky. Na druhém konci Židenic, u hřbitova však působil další sportovní kroužek – Horymír. Kde bylo mladých sportovců více, lze těžko odhadnout. Maloměřická parta však byla rozhodně odvážnější a na jaře 1908 se rozhodla zorganizovat něco, co by mělo být klubem. Ovšem zase tu nebyl nikdo, kdo by dovedl dát dohromady stanovy, podepřít je penězi a navázat trvalé styky se sportovním Brnem. Nakonec z tohoto nadšení vznikl aspoň kroužek s názvem Studentský team Židenice, jehož hlavou se stal Jan Lorenz, jedna z prvních slavných postav na jevišti brněnské kopané.

Jan Lorenz měl bratra Rumíka, ten vlastně vyrostl ve studentských jedenáctkách, které zakládal a vedl na brněnském gymnasiu prof. Jar. Karásek. Tato mužstva hrávala na vojenském cvičišti mezi Královým Polem a Žabovřeskami už v řádně organizovaných studentských hrách. Tihle bratři Lorenzové a s nimi Bohdan Hladík (syn řemenáře a proto se staral o stav míče, do něhož vsazoval jeho otec nové dílce, takže za nějakou dobu se celý povrch míče obnovil), pak další bratrská dvojice František a Josef Švábenští, Jan a František Vaclovi, Jan a Emil Knauerové a ještě další, také Jankovský a Peškář až z Plotní ulice v Brně, se jednoho dne sešli ve světnici u Švábenských a dali dohromady Studentský team Židenice. Bez stanov, ale na základě pevných slov a rozhodnosti, které byly cennější a platnější než zákony. Co se řeklo, nebo slíbilo, bez odmluv a výmluv se udělalo. Prvním činem byl pronájem kousku louky u husovického splavu od pana Grunbergra, hlídače železniční trati. Roční nájemné bylo 22 K, byla podepsána i nájemní smlouva. Později si mladí žideničtí fotbalisté pronajali i druhou polovici zmole, takže mohli hrát zápasy podle jakýchsi pravidel, která byla po ruce. O jakékoliv herní taktice se zatím nedá mluvit. Obrana bránila, útok útočil a záložníci – tehdy důsledně tři – dělali něco mezi tím. Velká úloha připadala na úsvitu kopané střednímu záložníkovi čili centrhalvovi, který měl podporovat útok a v nouzi pomáhal obraně. Proto byl na toto místo vyhledáván hráč vysoký a fyzicky zdatný. Největší tlačenice bývala ovšem na místo středního útočníka, který byl považován za duši všeho, k čemu se mužstvo na hřišti odhodlá.

Klubovnu měl Studentský team Židenice u Švábenských. Otec této rodiny byl stolař a zhotovil i rozkládací branky, které si hráči nosili na hřiště. Otec bratří Vaclů opatřil chlapcům bílá trička (dodnes prý mu je zůstali dlužní), ke kterým měli červené trenky. Ty si hráči koupili sami, protože se staly součástí denního oblékání. Později si Studentský team pořídil šedé svetry a hráčů bylo tolik, že kroužek sestavil dvě mužstva. Vznikla zdravá konkurence a zvýšila se i účast na trénincích, protože od té doby neměl nikdo definitivní místo v áčku. O soupeře už v Brně nebyla nouze a proto se hrávalo často, houstly řady návštěvníků, kopaná se stala nejen pravidelnou zábavou, ale i výchovou, protože v židenickém Studentském teamu se velmi dbalo na kázeň a pořádek. Kdo se proti nim jakkoliv prohřešil, nehrál a musel se dlouho kát, než se mohl opět obléci do dresu. Čas však vykonal i tady své. Když po čtyřech letech někteří hráči ze Židenic odešli, jiní narukovali, nebyly peníze na nájem hřiště a bratři Lorenzové přestoupili do Moravské Slavie, kopaná v Židenicích usínala. Ale neusnula.

II. Vznik SK Židenice

V létě 1912 mladí odchovanci Studentského teamu a juniorky SK Achilles se rozhodli znovu organizovat kopanou v Židenicích a požádali Jana Vacla, zkušeného spolkového pracovníka, aby vypracoval spolkový řád čili stanovy. Jan Vacl vyhověl a s Janem Lorenzem stanovy sepsal. V létě společně s Františkem Vaclem a Cyrilem Lacinou, starším synem židenického mlynáře, sestavili nové mužstvo a kopanou v Židenicích vzkřísili. Nehráli už ovšem na původním hřišti u husovického splavu, ale na hřišti Achilla, který dočasně likvidoval. Mezitím vzaly úřady na vědomost stanovy SKŽidenice, jak se klub pojmenoval a zbývalo už jediné – ustavující schůze. Sešla se v sobotu 14. ledna 1913 v hostinci u Machů. Že to nebyl počin jen čistě židenický, ale že židenická kopaná už v těch dobách byla dobře známá v celém tehdejším sportovním Brně a že ji k organizované činnosti také Brno rádo vítalo, to dokázala účast četných hostí z brněnských klubů na této ustavující schůzi a jejich ochota dát novému klubu všechny zkušenosti, které jejich oddíly za uplynulá léta činnosti posbíraly. Nebylo jich málo a byly pro vesnické chasníky ze Židenic a jejich okolí k pohledání.

Novému klubu SK Židenice se v oněch dobách dostalo i osobností, o jaké se opíraly brněnské kluby, člověka, který kromě sportovního nadšení a organizačních schopností měl i něco, co sportu tenkrát nejvíce chybělo – peníze. Tehdy 18letý Cyril Lacina se stal nejen organizačním sloupem výboru SK Židenice, ale přemluvil i svého otce, předtím člena výboru SK Achilles, také Cyrila Lacinu, aby se ujal předsednictví SK Židenice. Členů výboru bylo také dost, Jan Vacl byl delegátem klubu v župě, která se krátce před tím v Brně ustavila a byl i prvním rozhodčím kopané SK Židenice. Kostky byly vrženy, cestičky a praménky se sbíhaly do společných zájmů a SK Židenice začal na jaře 1913 také hrát, v sestavě, která potom léta tvořila základ židenické kopané. Proto si zaslouží být vtesána do věčné paměti: Kadlec -Bohumil Šašek, Kern – Jan Knauer, Bublá, Jahoda – Jan Lorenz, Emil Knauer, Jan Pavlovec, Rumík Lorenz, František Vacl. Na levé straně útoku si často zahrál i Cyril Lacina ml.

První zápas hrály Židenice 8. března v Kroměříži proti tamní Hané a Karel Štursa tehdy v Lidových novinách o jejich prvním vystoupení napsal: “Ukázněné a společensky bezvadné vystoupení hostí zanechalo nejlepší dojem, takže je naše obecenstvo v příští sezóně jistě rádo u nás opět uvidí.<< Když Židenice krátce nato porazily i zkušenější Spartu Královo Pole 4:2 dodal k jejich hře týž referent: >>Židenice nechť pilně cvičí a přihlásí se k mistrovství B.třídy. Moravská Slávia bude mít zanedlouho nebezpečného soupeře!<<

Za květen až září sehrál SK Židenice 15 zápasů, z nichž 11 vyhrál a jen ve dvou našel přemožitele. Že se v mužstvu také dobře střílelo, dokazuje úhrnné skóre prvního roku činnosti SK Židenice – 70:29. Prim tu hrál Jan Pavlovec s 22 góly.

Následoval zápas za zápasem, soupeři se střídali z Brna, Kroměříže, Přerova i ze západní Moravy – i Jihlavy, Velkého Meziříčí, Rosic, Zastávky, Třebíče. K přesunům v mužstvech docházelo zpravidla jen tehdy, když se objevil mimořádný talent, nebo se někdo zranil, či jiný narukoval. Přestupy nebyly zatím v módě a věrnost klubovním barvám byla zásadní. Proto i výborní bratři Lorenzové se vrátili z Moravské Slavie hned, jakmile byl v jejich rodišti založen SK Židenice.

V roce 1914 manifestovali žideničtí hráči s ostatními brněnskými kluby za slevu jízdného na dráze, ale výsledku této akce se už brněnští fotbalisté nedočkali, protože krátce nato vypukla první světová válka. Poslední utkání před ní hrály Židenice o letnicích v Přerově, kde nečekaně vyhrály 1:0.

Kopaná se v Brně za války odmlčela – nezmlkla však docela. Co chvíli se totiž vrátil domů některý zraněný hráč anebo dovolenec a protože kopanou měli nade všechno rádi, sestavili činovníci, kteří neoblékli uniformu, mužstvo z hráčů, kteří byli po ruce a tato jedenáctka pod jménem Brno sehrála řadu zápasů. V těžkých válečných letech i starostech to bývalo osvěžení pro hráče i návštěvníky. Kalorným hráčům bývaly pytlíky s moukou z židenického mlýna. A pak ještě jedna okolnost pomáhala kopané v Brně v letech 1914-1918 aspoň živořit. V posádkové nemocnici v Zábrdovicích, tedy blízko působiště SK Židenice, byl šéfem známý chirurg dr. Katolický. Pod jeho ochranu se rádi utíkali fotbalisté, dokonce i vídeňští, protože si tu mohli déle než jinde >>léčit<< svá zranění z fronty a přitom čas od času odskočit na hřiště jako diváci – nebo i hráči. Nejednou za míčem utekl z lůžka i ten, který to neměl lékaři dovoleno.

V letech doznívající válečné hysterie, kdy už všude vládla bída, vzrůstal hospodářský zmatek a rakousko-uherská monarchie se otřásala v základech, začala doma vzrůstat touha po osvobození, úsilí zbavit se germanizačních pout vládnoucí monarchie a stále zřejměji v našich zemích zaznívaly ozvěny Velké říjnové socialistické revoluce.

Dělníci v továrnách sabotovali práci, množily se stávky a náš lid využíval každé příležitosti k manifestačním projevům touhy po samostatnosti. Bylo nad hlavu starostí politických, sociálních i národnostních. Chtělo se jíst, ale chleba den ze dne ubývalo. Sport za takových poměrů – i když byl trpěn – přece jen živořil. Zejména ve velkých městech, kde byla situace tíživější než na venkově, zásobeném přece jen z vlastních zdrojů. Brno nebylo výjimkou. Sportovalo se tu příležitostně, hrávaly jedenáctky nahodile sestavené nebo sportovala jen mládež.

Při tom všem je pozoruhodné, že v těchto letech začali do Brna směřovat hráči z Čech a dokonce z Vídně. Mnohé sem přivedla válka jako příslušníky brněnských vojenských c. k. pluků, jako raněné do nemocnic či rekonvalescenty do lazaretů. Nelze-li v těchto chaotických poměrech konce první světové války zachytit stopy sportu na stránkách novin a vzpomínky dosud žijících pamětníků se rozplynuly v reminiscencích mnohem závažnějších, přicházejí nám do rukou – jako na zavolanou – vcelku skromné paměti Bohumíra Svatoše, příslušníka i oddaného příznivce SK Židenice od prvních jeho kroků po brněnské dlažbě v roce 1918 až do jeho smrti v roce 1971.

Přišel do Brna prožít, jak píše >>svůj druhý sportovní poločas<<. První odsportoval v Praze jako hráč SK Smíchov a pak ve svém rodišti Jaroměři. V září 1918 byl zvolen kapitánem českého mužstva, které jelo do Brna hrát s reprezentanty Moravy. Zápas se hrál na hřišti Moravské Slavie v Laudonově ulici (dnes v Táboře) a – píše Bohumír Svatoš – >>udivilo nás především prvotřídní oblečení moravského mužstva. My jsme proti jeho hráčům v pozůstatcích z mírových úborů vypadali uboze až trapně. Ještě větší překvapení nám však způsobila sestava moravského mužstva, v němž na předních místech figurovali už staří známí ze středoevropské kopané. Brněn­ský dres oblékli Josef Šroubek, předtím hráč pražských klubů Sparty a Slavie i Viktorie Žižkov, dále známý střední útočník rakouského národního mužstva Heinzl, hráč WAF Vídeň, další Vídeňan ing. Weyrauch, z prvotřídního vídeňského klubu Rudolfshugel (pozdější čestný host brněnských hřišť), brankář Richard Beneš z Českého Lva Plzeň; z Moravanů tehdy hráli Vrožina z Moravské Slavie, Kučera z Olomouce, Blažek z Třebíče a pak tu byli hráči, pro nás nového a záhadného SK Židenice. Zápas řídil mladý poručík Valerián Koch dobře, až na pokutový kop, kterým se Čechy cítily v závěru hry poškozeny. Hra skončila totiž výhrou Moravy 1:0.<<

Každý zápas byl společenskou událostí a nemohlo tedy, i za válečných poměrů, chybět večer přátelské posezení. Byla společná večeře a po ní – a zde Bohumír Svatoš líčí situaci, za jakých okolností dovedl Cyril Lacina dávat dohromady svou, brzy vynikající jedenáctku. Svatoš uvádí, že ho po večeři pozval mladý elegantní muž k svému stolku, aby si s ním připil na bratrství.

>>Rád jsem sympatickému, mladému židenickému mlynáři Lacinovi vyhověl. Po tomto slavnostním aktu mně Cyril Lacina sdělil, že každý hráč dostane za pěknou hru na cestu 5 kg krupičkové mouky. Mužstvo Čech přijalo tehdy převzácný dar s jásotem a já, přísný smíchovský amatér jsem se vlastně dopustil prvního přestupku proti amatérským řádům. Potom se mne Cyril Lacina dotazoval, jak to stojí s mojí vojnou a když jsem se přiznal, že mám pozítří narukovat ke kádru do Vídně a odtud, že pravděpodobně poputuji zpět na frontu, vyzval mne, abych mužstvo Čech poslal domů a sám abych zůstal v Brně. Že mne má možnost >>ulejt<< v posádkové nemocnici v Zábrdovicích. Hráči Čech mne rádi z funkce kapitána uvolnili, zůstal jsem v Brně a den poté mne přijali neobyčejně humorným způsobem v nemocnici s nálezem “žaludeční vředy”. Musel jsem se zdržovat blízko židenického mlýna, abych byl dosažitelný telefonem a “lohnung” jsem ovšem musel dávat panu “feldvéblovi” v nemocnici.

Tak se tedy stal Bohumír Svatoš hráčem SK Židenice. Uvádíme to jako jeden z mnoha příkladů cest, jimiž se posilovala židenická kopaná.

Svatoš se stal sekretářem SK Židenice, práci však neměl velkou, neboť klub měl asi 20 členů a z toho 11 prvotřídních hráčů. Ještě před koncem války hrál v Brně, na Laudonce Meteor Vinohrady a prohrál tu s Židenicemi dvakrát – 1:6 a 2:6. To už v rudém dresu Brněnských působil také další Pražan Leopold Hlaváček, tři desetiletí významná postava brněnské kopané, hráč i trenér.2ideničtí fotbalisté hrávali až do 28. října 1918 skoro neděli co neděli, neboť představa pytlíků s moukou z Lacinova mlýna byla. vábná a kromě toho všechny hosty čekalo v Brně i vítané pohoštění. S úspěchy rostla popu­larita kopané SK Židenice, vraceli se vojáci z front, hlásili se noví členové a židenická mládež utvořila několik dorosteneckých jedenáctek. Každá měla jiný dres i název, ale všechny patřily témuž klubu. Převrat zastihl klub připravený k novému rozmachu s dobrými činovníky, zdatnými hráči. První zápas hrály Židenice v Pardubicích a vyhrály 1:0. Klub však neměl hřiště.

III. Zábrdovice

Během zimy 1918-1919 byl nalezen pozemek v Zábrdovicích, v prostoru dnešních letních lázní a na něm vzniklo hřiště, z něhož vzešel mezinárodní věhlas SK Židenice. Bylo to hřiště neprostorné, kam se vešlo 5 nebo 6 tisíc diváků, a to se už v přestávce nedalo jít pro uzenku s houskou, protože by se člověk nebyl mohl vrátit na své původní místo. Samo hřiště bylo škvárové a mělo, jak se ukázalo v zimě při postřiku pro kluziště, značný spád. Jen v rozích vegetovala sporá travička. A přece jsme tu viděli za 11 let trvání zábrdovického hřiště defilovat evropskou elitu a hrát nejslavnější postavy třicátých let fotbalové Evropy. Zde vznikl onen pravý židenický a pak zbrojovácký sportovní duch, který rok co rok získával klubu v Brně i v jeho širokém okolí nové a nové sympatie, l v dobách, kdy lesk fotbalové slávy SK Židenice zůstával ve stínu sportovních neúspěchů.

Zábrdovické hřiště bylo z velké části do jara 1919 zbudováno svépomocí, bylo oploceno a budovatelé získali na plot tolik reklam brněnských obchodů a závodů, že jimi zaplatili nejen oplocení, ale i sedadla a šatnu. Žideničtí se natrvalo uvedli také do brněnské společnosti pravidelnými kabarety a plesy, na kterých účinkovali, většinou zdarma, i Žideničtí fanoušci z prken brněnských scén. Znamenité výsledky prvního mužstva, technicky vybroušená hra rezervy, juniorky, studentského teamu a ortodoxních >>Mléňáků<<, kteří zůstali nejdéle symbolem sounáležitosti SK Židenice s obcí jejich vzniku. To vše přivedlo do klubu za jediný rok 600 členů.

Výrostl klub, který začal s Moravskou Slavií i s kluby německými soupeřit o vedoucí postavení v moravské metropoli. Z dosud předměstského SK Židenice se stále zřetelněji stával sportovní klub Brna, rychle rozkvétajícího hlavního města Moravy. Do výboru klubu přišla řada nových, především majetných lidí. Nejaktivnějším činovníkem však zůstal Cyril Lacina ml., který pokračoval v úsilí zorganizovat mužstvo, schopné čelit Praze.

Rozhlížel se po Praze, Kladně i po moravských sportovních luzích a zakrátko hrál v Židenicích opravdu kanónový útok Šlezinger, Sloup st., řečený Štapl, Křenek, Škvain – Mazal, Lelek. To byly už před příchodem do Brna opory klubů v Plzni, Kladně i v Praze. Není divu, že se do Brna mnoha soupeřům nechtělo jezdit pro porážky a že největší starostí židenické kopané v oné době bylo vlastně sehnat kvalitní soupeře. O diváky už nouze nebyla – spíš naopak – hlediště v Zábrdovicích mnohdy ani všechny zájemce nestačilo pojmout. Povětšině se hrála přátelská utkání s čs. mužstvy, většinou to byli soupeři z moravských měst, která také rychle konsolidovala své řady. Z Prahy si do Brna přijela pro nečekanou prohru Slavia a v roce 1919 připravil SK Židenice dokonce mezinárodní senzaci – porazil v Brně me­zinárodně zkušený Gradjanski ze Záhřebu. Jméno SK Židenice si razí cestu do mezinárodního světa kopané.

Dějí se však kolem fotbalových hřišť a ve sportu velké věci i doma. Bylo přece nutné budovat i ve sportu mnohé, někde všechno od základů.

Také v Brně a na západní Moravě poměry úzce souvisely s celkovým soudobým vývojem našeho sportu, především kopané. Její hranice a zájmy už přerostly ohrady plácků i vesnic, městeček a měst, kde se začala hrát. Přece však zprvu šel vývoj jinak, než se předpokládalo. Zatímco všichni čekali soustředění sil na hřištích i v organizacích, nastalo tříštění osobními i klubovními zájmy. Napřed se dlouho formovalo ústředí čs. kopané – Svaz a Associace, která sdružovala národní svazy v ČSR: německý, maďarský, židovský a samozřejmě i československý. Byly tu tlačenice o získávání funkcí a Praha si našla prostou cestu, jak získávat přízeň venkovských žup.

Sjednala mužstvu Prahy četná mezižupní a meziměstská utkání a protože už tehdy byli v kursu hráči Slavie a Sparty, znamenalo to, že se pražská mužstva vysílala především tam, odkud mohla Praha očekávat podporu svých záměrů při volbách do ústředních fotbalových orgánů. Vzplál boj proti Čs. obci sportovní, která se považovala za vrcholné ústředí našeho sportu. Čs. fotbalový svaz byl kompromisní v trestání fotbalistů, kteří za války hájili barvy německých klubů, na venkově se proti této snaze zvedl odpor a Západomoravská župa dokonce na protest ze svazu vystoupila.

Po vítězství čs. kopané na Pershingově olympiádě v Paříži 1919 začaly v Praze přípravy na první poválečné olympijské hry v Antverpách. Ovšem zase jinak, než se očekávalo – řadou osobních i hráčských afér. Situace v československé kopané byla předemokratizována a lišila se od představ všech lidí, kteří si za první světové války zidealizovali jej! poválečný vývoj.

V Brně neměly tyto poměry v ústředích tak neblahý vliv na vývoj, protože se tu šlo vlastní cestou. Zmíněná výstraha župního výboru neměla dlouhé trvání a za zmínku stojí jen hrozba brněnské kopané, že se zřekne bojkotu německých klubů, nevyřeší-li Svaz tuto otázku brzy a kladně. Hrozba zase zůstala hrozbou, Brno disciplínu nakonec neporušilo a obnovilo styky s německými a rakouskými fotbalisty až po roce 1920, kdy s nimi obnovil hru i Čs. fotbalový svaz. Pro Brno to nebyla věc bezvýznamná, protože jednak v samotném městě i v jeho okolí obnovila činnost řada silných německých klubů a z Brna bylo blízko do Vídně.

S jejími mužstvy se už tehdy i v letech následujících sjednávaly zápasy často na poslední chvíli, protože nebyl-li ve Vídni volný soupeř jeden, našel se o kousek dál druhý. Do Brna jezdili rádi rakouští fotbalisté – hlavně z hospodářských důvodů.

O mistrovské zápasy byl ve Vídni po roce 1918 stejně mizivý zájem jako v moravských župách. Neurovnané poměry a stále strašící profesionalismus v naší kopané byly příčinou protestní schůze osmi fotbalových žup (v květnu 1923) v Přerově. Tyto župy, mezi nimiž zaujímaly čelné postavení župy mo­ravské, tu ustavily tzv. Čs. fotbalovou Unii. Do jejího čela byl zvolen Josef Brada z Brna a celou akci tehdy vedl lesmistr Karel Moravek z SK Královo Pole. Čs. fotbalová Associace však dvakrát přihlášku Unie odmítla a potřetí ji už nikdo nepodal.

Mnoha změn doznal po roce 1918 sportovní tisk. Většina listů (většinou týdeníků), které vznikly před první světovou válkou, přestaly vycházet, neboť sportu se chopil denní tisk a vedle něho nebylo dobře samostatným spor­tovním listům. Aktuálnost nabývala kurs. V Brně však přesto několik od­vážných lidí v čele s ing. Antonínem Pavlíčkem se rozhodlo vydávat spor­tovní týdeník >>Sport<<, který se na rozdíl od pražských sportovních listů -udržel nečekaně dlouho. >>Sport<< měl štěstí, neboť po obtížných začátcích se dostal napřed pod patronaci a později i do majetku vydavatelů Lidových novin, což mu, zejména po hospodářské stránce, zaručilo osmiletou prosperitu. Je ovšem nutno dodat, že se tento týdeník záhy vyrovnal zahraničním listům, zejména rakouským a německým a měl uprostřed dvacátých let i četnou zpravodajskou síť po Evropě. Redaktoři Eduard Valenta, Ondřej Sekora, J. M. Janatka, ing. Josef Theimer, Klement Budil i další věnovali na stránkách >>Sportu<< značnou pozornost metodicko-instruktážním článkům, které pomohly ke kvalitnímu růstu nejen brněnské kopané, ale i jiným sportům. Čs. ragby například vzniklo v Brně zásluhou týdeníku >>Sport<< a jeho redaktora O. Sekory.

Židenickým činovníkům se však v jedné době nezdály stránky >>Sportu<< dost příznivé, zakázali jeho fotografům účinkovat na zábrdovickém hřišti a vznikl i pokus o vlastní časopis. Byla to však bouře ve sklenici vody s jepicím trváním. >>Sport<< se po dvou či třech letech odpoutal od pisáreckých vlivů a na jeho stránkách zaujímaly zprávy a referáty o Židenicích tím více místa, čím více úspěchů dobývali jejich fotbalisté.

V kopané SK Židenice se na okraji dvacátých let začali střídat i činovníci a do popředí po bok pracovníků z dob vzniku klubu vstupují Rudolf Foller, pak J. Vidlar, brzy i Boh. Radešinský, Petr Škůrek, prof. R. Sicha, Hugo Houser a zejména mladý Jan Humpolík, pozdější přední rozhodčí naší ko­pané, který se potom v SK Židenice stal tajemníkem a na léta i ústřední osobou organizační práce.

IV. Bez Cyrila Laciny

Smrt Cyrila Laciny ml. v srpnu 1920 měla záhy odezvu v celém životě SK 2idenice. Hlavně ovšem v kopané, která byla stále osou klubovního života. Klub se stále více přimykal ke Zbrojovce, jejíž ředitel ing. Stanislav Míhal přál sportu a kde mohl pomáhal. Hráči nacházeli v podniku trvalé zaměstnání, pochopení pro svou činnost, dostávalo se jim potřebného volna, ovšem bezpracné příjmy neměli.

Dobré návštěvy však klubu na druhé straně umožnily uhradit hráčům ušlé zisky, bylo dost peněz i na řešení leckterých sociálních otázek hráčů, s byty to bylo v celku snazší – ne docela snadné – než dnes a za zápasy se také braly prémie. Podle toho, jak dopadl výsledek. Byli tu ovšem šťastnější i méně šťastní, podle toho jak kdo hrál. Tato situace trvala přes léta 1919-1920, kdy se zase esa začala z hřiště v Zábrdovicích rozcházet. Sloup-Štapl do Slavie Praha, Křenek do Viktorie Plzeň, Škvain-Mazal do Sparty. Kádr mužstva se znovu opíral o odchovance klubu, výkonnost se však zhoršila a zejména v letech 1921 a 1922 byly výsledky různorodé.

Do Brna sice přišli Kladeňáci Mašek a Kratochvíl, dlouhé, věrné i úspěš­né působení v barvách SK Židenice začal zejména Antonín Laštovička, po desetiletí nejlepší útočník mužstva, vynikající driblér a střelec – duše nej­vtipnějších útočných akcí, ale také nenápadný inspirátor mnoha šarvátek. Bez Laštovičky byl židenický forvard jen zpoloviny nebezpečný. Laštovička už nedovedl žít bez Židenic a do Slavie jim utekl jen na půl roku.

Do mužstva přišli další odchovanci klubu – brankář Máchat, obránce Kučera, záložník Kern, útočník Janhuber. Prvenství brněnské kopané se měsíc co měsíc klonilo jinam: jednou do Písařek, pak zase do Zábrdovic a často také za dnešní výstaviště, kde měli na někdejší Bauerově rampě krásné hřiště brněnští fabrikanti, kteří si tu dali dohromady klub Makkabi, později přejmenovaný na Blue Star, který měl v letech 1923-1924 ve svých řadách neméně než osm reprezentantů Maďarska v čele s Hirzerem a Opatou. Bývaly to velké fotbalové války, které tato trojice klubů spolu sváděla o prvenství Brna na fotbalových hřištích. A tuto fotbalovou muziku ještě tvrdil nejlepší klub brněnských Němců Brünner SK, z jehož malého hřiště v Lužánkách si hosté pravidelně odváželi víc šrámů než úspěchů.

V roce 1922 začínají léta určitého uklidnění a vyrovnání i ve sportu. Stopy války se pomalu zahojily, život se dostal do normálních kolejí, lidé si začali vážit peněz. Zaměstnání však nebylo nazbyt a proto nebylo nic divného, když se Brno, hospodářsky ve sportu dobře fundované, stalo znovu přitažlivým magnetem. V letech 1923-1924 sem zamířila nová parta, většinou proletářské omladiny z Kladna, kde rostly fronty čekajících na práci a na trochu teplého jídla. Přišli i fotbalisté z Prahy, kde rovněž neměli na růžích ustláno, pokud se jim nepodařilo obléci dres některého mužstva z Letné. Do Brna našla cestu takřka celá nová jedenáctka, jedna z nejslavnějších, jaké kdy v dresu SK Židenice působily: k Machátovi do branky přibyli Benda a Plichta, v obraně se sešli Holas s Homolkou, v záloze Mika, Carvan, Kuchař a v útoku byli s Janhubrem a Laštovičkou bratři Jan a Josef No­vákové a Rohlíček.

Během let 1923 a 1924 se sice toto mužstvo dost dlouho hledalo, nakonec se však dalo dohromady, našlo si svůj osobitý styl, v němž dominovala dů­razná a nezvykle rychlá obrana, agresivní záloha, kde byl Antonín Carvan duší mužstva a pak pět útočníků, z nichž každý uměl své. Hlavní zbraní byla rušová křídelní hra, které výrazně dovedlo využívat technicky zdatné a stře­lecky pohotové vnitřní trio. Střílet umělo všech pět tehdejších útočníků SK Židenice stejně a nebylo divu, že o jednom červnovém svátečním čtvrtku 1924 roztočilo toto mužstvo červenobílé dresy z Pisárek tak dokonale, že z toho vznikl rekord brněnského derby -10:1.

Rozdíly mezi Prahou a Brnem v kopané se vyrovnávaly a možná, že se v těchto prostředních letech třetího desetiletí našeho století dokonce i vyrovnaly. Nelze pro to hledat konkrétní měřítko, myslíme-li na Slavii a Spartu, protože tato mužstva se Brnu v oné době na hony vyhýbala a jiných oficiálních měřítek nebylo. Meteor Vlil, Čechie Karlín, Viktoria Žižkov, SK Kladno, Viktoria Plzeň, SK Pardubice i SK Hradec Králové, tito všichni slavní >>repre<< kolébek naší kopané odjížděli z Brna s prohrami, často o pět, šest gólů.

Prostě Židenice to tehdy hrály a po právu jejich hráči vytvořili kádr amatérského mužstva ČSR a bratři Jan a Josef Novákové reprezentovali Československo na olympijských hrách v Paříži 1924. Sparta byla ve slav­ném roce 1924 ochotna hrát s Židenicemi jenom dvakrát, ovšem až koncem roku. kdy už židenické mužstvo nebylo zdaleka tak celistvé a v takové formě jako na jaře a na kraji léta. V Brně Sparta vyhrála po velkém boji 5:2, v Praze 3:0. To už ovšem Židenice postrádaly Kuchaře, který se první dal znovu zlákat Prahou. Pak se zranil Josef Novák a v mužstvu se objevily trhliny, které znamenaly sestup z fotbalových Olympů.

Přiblížila se opět léta, ve kterých nebyla jen aktiva, a to přinášelo i sta­rosti. Ovšem v jednom měli 2ideničtí náskok před ostatními kluby u nás i v širokém středoevropském okolí: V 2idenicích se stále pamatovalo na zadní kolečka, vychovávalo se, v klubu se tradoval osobitý styl útočné hry s vytříbenou technikou jednotlivců, s tvrdou střelbou a s neobyčejnou od­daností klubu i jeho barvám; od nejvyššího mužstva až po dorostence. Nebylo jich málo.

Stačí k tomu například pohled do kapitánské knihy na bilanci roku 1923: Klub má 5 závodních mužstev: první rezervu, zájezdovou XI, juniorku a dorost. Sehrála 212 zápasů za rok, vstřelila 789, ale dostala jen 214 branek. Jak stálá byla sestava prvního mužstva, které za rok absolvovalo 50 zápasů, dosvědčuje skutečnost, že se v jedenáctce vystřídalo jen 16 hráčů.2e byl už tehdy brněnským Bicanem Antonín Laštovička, o tom svědčí jeho rekord – 46 nastřílených gólů. Janhuber dal jen o tři méně. Hráčů měly Židenice tolik, že nevěděly co s nimi a nijak se v těchto dobách nebránily, aby obránce Šimon s Resem odešli k jejich největší brněnské konkurenci – do Pisárek. A Jan Res odtud až do Užhorodu, kde potom jako trenér zakládal slávu pozdějšího slavného mužstva l. ligy SK Rusj Užhorod.

V. Krise amatérismu

V Praze zasedal koncem jara 1925 kongres FIFA, který měl na pořadu jednu jedinou, ale zato nadmíru závažnou věc: stanovit definici amatéra. Hodně hlav, zkušených a starostmi prošedivělých, se tu sklonilo nad ještě větším počtem návrhů a námětů, ale žádná nic nerozřešila. Kongres se rozešel a zůstala po něm mezi amatéry a profesionály hluboká propast – v našem, evropském i světovém měřítku. K profesionalismu se u nás v roce 1924 přihlásilo 17 klubů se 138 placenými hráči. Později se snažily svou nevlídnou hospodářskou situaci a postoj proti Associaci řešit ustavením tzv. >>Svaz klubů s hráči-profesionály<< a hráči-profesionálové – se také jen na tři léta a celkem bezvýznamně, sdružovali v Unii profesionálů, která byla kulhajícím pokusem o vytvoření odborové organizace. Zanikla v politické i v odborářské bezideovosti.

Politického života se ke své škodě sport a s ním samozřejmě i kopaná stranily, pokud je některá politická strana nepotřebovala ke své volební agitaci. Bývaly to však pomíjivé pokusy. Není divu, že v roce 1923 dokonce mnozí naši čelní sportovci (z SK Židenice jsou podepsáni Václav Vohralík a Viktor Strniště) vydali před listopadovými volbami do Národního shromáž­dění provolání, v němž vyzývají příslušníky sportu, aby dobře uvážili, komu dají svůj hlas. Aby volili jen ty, kdož jsou zárukou přivést ve sportu obrat k lepšímu. Byl to zase jen bezvýsledný pokus několika idealistů.

V Brně se mezi profesionální kluby a tedy do Svazu klubů s profesionály přihlásilo jen Makkabi překřtěné už na mezinárodnější Blue Star (mělo 8 profíků). Jinak to byly většinou známé pražské kluby, ale také Slavoj Žižkov nebo Čechie VIII. U nich to byla praobyčejná spekulace, jak se dostat do stejné soutěže, kterou hrála přitažlivá mužstva. Jinak měly place­ných hráčů v mužstvech poskrovnu a platily jim po několika stovkách, podle toho, kolik na zápase vybrali. V Brně Moravská Slavia hájila důsledně amatérský statut, v Židenicích se začali ozývat jedinci s návrhy, aby se také včas přešlo k profesionalismu. Než bude pozdě. Tehdy ještě hráč, později čelný činovník SK Židenice, Josef Mašek o tom uvádí ve svém románovém sborníku “Fotbalové hvězdičky* takovéto zkušenosti: >>Při pro­centním zisku závisela pochopitelně prosperita celého klubu na výkonu fotbalistů. Ten byl sice vynikající, ale malé rozměry zábrdovického hřiště, neupravené ochozy bez krytých tribun a bez možnosti rozšíření nedávaly možnost větších příjmů z utkání a tak bylo těžké podpořit tak obrovský rezervoár sportovců, jaký už tehdy SK 2idenice měly.<<

>>Amatérsky<< zanícení činovníci a příznivci žádali, aby se hráčům prvního mužstva doplácelo tolik, aby jejich měsíční příjem byl 1500 Kč. Při tom ovšem zapomínali, že například typografové Josef Šmolka a Martin Janhuber vydělávali jako specialisté víc, než bylo stanovené maximum pro­fesionálních příjmů. Také někteří zbrojováci měli příjmy, které nepotřebovaly doplácení. Největší vadou tohoto návrhu ovšem bylo, že znehodnocoval význam práce a brzdil snahu fotbalistů o dobrý výdělek v zaměstnání. Znamenal podporu v úmyslném vyhýbání se práci. Proč měla klubová pokladna vyrovnávat rozdíly mezi těmi, kteří přišli opravdu za prací, a mezi lajdáky?

Valná schůze SK Židenice za této situace odhlasovala trvání amatérismu. Hned po schůzi však mnozí žideničtí hráči dostali lákavé nabídky a někteří jich také vskutku využili. Mika s Rohlíčkem odešli do Vídně, Kuchař a Carvan se vrátili do Prahy. Páteř mužstva – záloha – se tedy rozešla. Kádr mužstva však zůstal a když přišli z dorostu a juniorky oba Šmolkové, Vidlák a Klíma, v brance se s Machátem střídali Benda, Plichta a Lokos a z Kladna do Brna přibyli ještě Malý a Hájek a z Prahy Doležal, vytvořilo se zase mužstvo, které mělo respekt doma i v zahraničí. Josef Mašek jeho amatérský charak­ter dotvrzuje jednotným rozhodnutím hráčů hrát ryze amatérsky, nebrat ani řády povolené večeře a >>kondiční<<. Hráči chtěli dokázat, že si dovedou v práci poradit a nepotřebují almužny. Hráli kopanou proto, že ji měli rádi, ne proto, že za to něco dostanou.

Jak ji hráli? Stále poctivě, za čest klubu a jeho barvy. Mužstvo, resp. mužstva klubu sice ještě nevedli trenéři, ale tvrdý dozor měli bývalí zkušení hráči a činovníci Jan Pavlovec, Bohumír Svatoš a Gustav Kern, které čas od času doplňovali jiní činovníci. Po většinu dvacátých let byla však v čele technicko-sportovní odpovědnosti tato trojice. Trénovalo se třikrát, čtyřikrát týdně, jednou za den, vydatně. Taktických plánů mnoho nebylo, zpravidla se určovaly až před zápasem anebo během hry. Zásada byla útočit a donutit soupeře k maximu chyb. Složení mužstva bylo standardní 1-2-3-5.

První výjimku vytvářel v židenické jedenáctce Bohumil Kačerovský, který na začátku dvacátých let přišel do klubu jako obránce, ale později se po operaci nohy, dlouhé absenci a odchodu Carvana ocitl ve středu zálohy, kde hrával cosi, co dnes připadá stoperům: dík neobyčejné vytrvalosti dovedl Kačerovský pendlovat mezi útokem i obranou. Jeho předchůdce Antonín Carvan naproti tomu byl typicky útočný střední záložník, který – napsal to v popisu kopané oněch dob Antonín Laštovička – nenáviděl útočníky, ochotné vracet se na pomoc zadním řadám mužstva. Odnášeli to od Carvana tvrdými slovy. Židenické mužstvo si opravdu vytvořilo osobitou hru, kterou dirigovali Carvan s Janem Novákem a v ní hlavní ofenzivní akce vytvářeli bočními trojúhelníky záložník-spojka-křídlo. Mnohdy to pů­sobilo dojmem statiky, ovšem chtělo to hodně techniky a přesné souhry. Proto se tak málo měnila sestava a každá nepřítomnost jediného hráče celý nacvičený systém narušovala.

l přes změny v mužstvu a odchod čelných hráčů si SK Židenice udržely své místo na výsluní moravské kopané a čelná pražská i vídeňská mužstva si ze zábrdovického hřiště odvážela pramálo úspěchů. Nebyly to ovšem doby už junácké jako po první světové válce, neboť rostly sociální starosti rodin hráčů i jich samotných, vzrůstala nezaměstnanost a organizační i hospodářské poměry v kopané procházely stále novými víry. Ve fotbalové Associaci byl co chvíli někdo jiný u vesla a nejhorší to bylo, když se ujal vlády tak zvaný pražský >>železný župan<< Josef Fanta, který nepřál venkovu a v Associaci i Svazu diktoval pražský centralismus. Chvályhodná byla rostoucí péče Čs. fotbalového svazu o fotbalový dorost, jevící se v ustavení dorosteneckých komisí, ve výchově instruktorů a v četných reprezentačních zápasech župních dorosteneckých jedenáctek.

Židenice na péči o mládež nebyly připraveny a klub měl – jak jsme už uvedli – stále v činnosti několik mužstev. V roce 1925 tu hrál dorost, který neměl konkurenci v celém Československu: rok prošel s vítězným skórem 204:19.

Na druhé straně ovšem rostly klubovnímu hospodářství starosti, neboť mezinárodní program byl stále chudší a na zápasy místních soupeřů přestá­vali diváci chodit. Kopaná se dokonce vyhýbala konkurenci atletů a rohovníků. V roce 1926 to došlo tak daleko, že se z brněnských klubů žádný neodvážil zaplatit MTK Budapešť 4000. Kč za start, i když jej mohlo bohatě uhradit asi 1200 diváků. O Spartě a Slavii se ani moc nehovořilo, neboť jejich starty stály v oné době průměrně 14000 Kč.

V základní sestavě SK Židenice se v nové době střídali brankáři Máchat, Plichta, Benda, Lokos, v obraně hráli stabilně Holas s Homolkou, později i Doležal, zálohu tvořili většinou Mašek, Kačerovský (Vidlák), Nečas a v útoku působili nejčastěji Klíma, Švábenský, Jan Novák (Josef z hřiště pro trvalé zranění odešel), Laštovička, Šmolkové, Lelek, Janhuber, po určitý čas se v sestavě objevují Korný, Kolouch, Humpolík ml. i další odchovanci klubu. Laštovička dlouho laboroval se zraněním a za jeho nepřítomnosti otupěla pověstná střelba židenického útoku.

VI. Amatérskými mistry

Po zřetelné krizi v kopané SK Židenice se v roce 1926 poměry zlepšily, tréninky prvního mužstva SK Židenice si vzal na starost – v zimě v tělocvičně prof. Fr. Majda a pak na hřišti Václav Vohralík, vynikající atlet, v mládí však nadaný fotbalista. Tréninky i zápasy samy provázel’ rozborem hry a na mužstvu se projevil nejen vzestup vytrvalosti, ale především rychlosti. Vohra­lík totiž žádal neustálý pohyb míče ve hře a nemiloval jeho držení či váhání s přihrávkou. A současně hráče učil měnění míst, které bylo až do oněch dob tabu a bylo dokonce hříchem hráče, jestliže si nedržel své místo. Obránce byl obráncem, halv halvem a křídlo křídlem. Vohralík byl moderní, viděl daleko dopředu, chtěl, aby každý hráč uměl hrát v mužstvu na každém místě.

Židenice se přizpůsobily moderní středoevropské kopané, dokonce v mno­hém směru předčily pražská mužstva a nebylo tedy nic divného, že se v roce 1926 staly amatérským mistrem Československa. K titulu neměly cestu snad­nou, neboť musely postupně zdolat SK Prostějov (4:3), DSV Witkowitz (4:3), DSB Střekov (2:0) a ve finále v Praze Spartu Košíře 6:5.

Mistrovské medaile si tehdy večerním rychlíkem, očekávaným před ná­dražím tisíci fanoušky, přivezli Máchat – Doležal, Holas – Šádek, Kačerovský, Vidlák – Janhuber, Šmolka l, Novák, Šmolka II, Lelek. Chvalozpěvy na židenickou kopanou, jimiž hýřil tehdy náš sportovní tisk, lze shrnout do stručného >>Brno – centrem amatérské kopané v ČSR<<.

SK Židenice tedy byl amatérským mistrem republiky. Byla z toho převeliká sláva, ale také starosti. Do Brna a kolem něho začala svištět lana z profesionólního tábora a nebylo v mužstvu takřka hráče, o kterého by neměli zájem jinde. Praha se začala tahat o dvojici bratří Šmolku, znovu zaostřila své hledí na Janhubera, který před lety hrál za Spartu, pozornosti neušli ani Holas, Doležal a Vidlák. Odolali však, protože brněnské bydlo se Zbrojovkou za zády bylo přece jen jistější než růžové slibování z Prahy. Výjimkou byl jen Jan Šmolka, který si přece jen čas zahrál na Letné.

V kopané SK Židenice nebyl na sklonku dvacátých let klid a stále zřetel­něji se jevil rozchod na dva tábory – ty, kdož důsledně chtěli zachovat amatérskou linii a na příznivce profesionalismu. Brněnský tisk se většinou stavěl za amatérismus, až na redakce tehdejšího Moravského slova a Mo­ravského přítele lidu. Z nich první měla k Židenicím obzvláště blízko, neboť nár. soč. poslanec J. Langer a starosta Brna K. Tomeš se stali čestnými členy výboru. Sport – to přece byl pro stranu národně socialistickou dobrý propagační artikl. Také hráči prvních mužstev SK Židenice se začali starat už nejen o svou kapsu, ale i o klubovní pokladnu, žádali přesnou kontrolu příjmů z utkání i dávky ze zábav a vyslovili také požadavek, aby se stanovilo i určité procento, které bude z klubovní pokladny připadat ve prospěch neproduktivních odborů klubu.

Josef Mašek, tehdy ještě na straně amatérů, charakterizuje toto období takto: >>Byla vskutku hranicí mezi oběma skupinami profesionální smlouva? Je přece tolik způsobů, jak projevit hráči přízeň a uznání za dobrý výkony Vždyť to dokonce nemusí být ani penězi.* Do sportu pronikaly nové zvyky a s nimi nové mravy.

Žideničtí už museli mužstvo doplňovat, vyměnit některé starší hráče. V je­denáctce SK Židenice se setkáváme s odchovanci Chabém, Škůrkem, Dosedělem, Hanzlíkem ml., Kolouchem, Heinzem, z Husovic přichází Albín, z BSK Béro-Čech a z Prahy brankář Hroneš. Pro mnohé je účast v dresu prvního mužstva epizodou, pro jiné mnohaletou věrností klubu, v němž vy­rostli.

Jako amatérským mistrům ČSR připadl většině hráčů SK Židenice v roce 1927 úkol hájit barvy republiky v amatérském utkání s Holandskem. Sedm židenických hráčů tedy obléklo reprezentační dres: Máchat, Doležal, Janhuber, Šmolka l, Novák, Laštovička a Rohlíček. Ale nevyšlo jim to, Česko­slovensko v Amsterodamu prohrálo 1:8.

Jinak se ráz programu doma neměnil, do Zábrdovic zase často jezdili Rakušané (Austria tu se sedmi reprezentanty Wunderteamu prohrála 5:3, Wacker 4:2), v létě se jelo na krátký zájezd do Polska, poté do pobaltských republik a přišel slabší, nebo skoro slabý podzim. V Brně začali soupeři nad 2idenicemi vyhrávat. Cesta do finále amatérského mistrovství ČSR jim za-tarasil – dokonce na zábrdovickém hřišti – SK Prostějov výhrou 2:1. Na vánoce ještě projezdilo mužstvo jižní Francii.

Ke starostem sportovním přibyly nesnáze hospodářské, neboť dávka ze zábav, která tvořila pětinu vstupného, svazovala klubovním pokladníkům ruce a nebylo tedy divu, že se začalo proti těmto výdělkům na sportu ma­nifestovat a demonstrovat. V Praze vytáhly do ulic tisíce sportovců. Brno veřejný protest připravovalo na Václavův svátek 1927. Ale nedošlo k němu. Nebylo dost odvahy a jednotnosti a snad tu bylo v klubech zatím přece jen o trochu víc peněz než v Praze, kde byla vzájemná konkurence bez­ohledná. Fotbalové Brno se také pobavilo soudy mezi redakcí >>Sportu<< a výbory fotbalové Asociace, jejichž spory začaly před lety a v jejich čele byl stále pražský Josef Fanta. Brněnští redaktoři nakonec vyhráli.

Radostí a úspěchů bylo na zábrdovickém hřišti měsíc od měsíce méně. Nastala doba, dnes by se řeklo, útlumu. Možná i období, kdy přibývalo těch, kdož věděli, že fotbalové Brno nebude moci pokračovat v amatérské cestě, nebude-li chtít ztratit krok se špičkou kopané. Mnohdy tyto okolnosti ani nevystupovaly do popředí, ale každý, kdo na léta žil uprostřed spor­tovního Brna, je tušil. Vír kolem SK Židenice vzbudily i návrhy na změnu názvu klubu, který prý >>v dosavadní podobě nemá mezinárodní lesk<< a proto mnozí členové i příznivci chtěli z Židenic udělat ABC Brno, Moravskou Spartu, FC Olympii, AFC Morávii atd. Židenice však zůstaly Židenicemi i s tím predikátem SK. Kádr starých věrných příznivců a většina členstva se postavila kategoricky proti změně firmy a dokonce hrozila secese: silná skupina hráčů pohrozila ve >>Sportu<< prohlášením, že přestoupí, změní-li Židenice jméno.

Ovšem změnilo se na konci dvacátých let přece něco: život začal jít po dvou kolejích. První kolej byla stará a probíhala až do roku 1930 zábrdovickým hřištěm. Druhá (méně zjevná) dospěla k cíli před vánocemi 1931 roz­hodnutím pro profesionalismus. Klubovní život se už v oněch letech jasně rozdělil do odborů, v nichž bylo tehdy celkem 782 členů a v roce 1928 oslavovaly Židenice okázale 15leté trvání, byly slavné schůze, jubilejní akce, sportovní sestup však pokračoval – v zápase na oslavu 15. výročí SK Židenice prohrál s Mor. Slavií 3:5. Utkání seniorů skončilo 4:4 a první pová­lečnou slávu SK Židenice v něm na hřišti připomínali Štapl, Křenek, Šroubek, Kula, Hlaváček, Kern, Weyerauch a jen přihlížet už mohl Škvain-Mazal.

K 1. dubnu 1929 dostaly Židenice výpověď ze Zábrdovic, protože brněnská radnice konečně – hodně pozdě, ale přece – přišla na to, že by město potřebovalo letní lázně, l když bylo jiných vhodných míst tehdy dost, odnesla to přece jen židenická kopaná, výpovědní lhůta se sice protáhla o rok, ale nakonec přece jen se musely Židenice dočasně odstěhovat na drnovité a vzdálené hřiště Makkabi za výstavištěm (dnes stadión RH Brno).

Mužstvu přinášela ovoce systematická péče o dorost, který po léta patřil ke špičce v Československu. V brance sice stále vládl Oldřich Máchat, ale před ním docházelo ke střídání stráží. V obraně hrávali nejčastěji Cháb s Chlupem, v záloze Ježek, Josef Šmolka, Orlet, v útoku Klíma, Vidlák, Roček, Suchánek, Kolouch, Friedl, vracel se i Antonín Laštovička, jemuž se však co chvíli obnovovala stará zranění, z Moravské Slavie přišel záložník Drtil, nové mládí prožíval po příchodu z BSK Bero-Čech.V Zábrdovicích hrálo mužstvo FSV Frankfurt, mistr jižního Německa, který porazil Židenice 5:2 po hře, o níž tehdy tisk souhlasně psal jako o nejlepším utkání desetiletí brněnské kopané. Oba brněnské góly zaznamenal Lašto­vička. V létě 1930 měli žideničtí fotbalisté štěstí v neštěstí při komplikované havárii autobusu na cestě Norskem a výprava, vedená Vohralíkem nehodu odnesla jen řadou bolestivých šrámů.

VII. Na Rybníčku

Na Makkabi se hrála první utkání na jaře 1930, mnoho jich však nebylo, neboť už národní svátek 28. října klub oslavoval otevřením hřiště na Rybníč­ku, které sice tehdy stálo mnoho peněz, ale zato přineslo klubu v kopané jeho druhou slavnou éru. Takřka symbolicky tu začal hrát i Oldřich Rulc, který přišel do Brna ze Sparty měsíc před premiérou na Rybníčku, ve které 2idenice porazily DSK Třebíč 4:2.

Až do finále amatérského mistrovství ČSR se SK Židenice znovu probojoval v roce 1931, ale tam už nepřekonal poloprofesionální DFC Praha (v Brně 1:2 a v Praze 0:6). Zůstal však přece jen nejlepším českým amatérským muž­stvem – do 22. prosince 1931. Toho dne se sešla valná schůze, kterou řídil stavitel Fr. Severa a ukončila onu druhou, ne sice všem zřetelnou, ale přece jen nesčetnou výměnou názorů a polemik nabitou zákulisní cestu – odhlasovala profesionalismus a vstup do druhé profesionální ligy.

Židenice se po rozchodu s amatéry staly středem pozornosti a dnes – po odstupu čtyř desetiletí – lze říci, že to byla jediná možná záchrana brněnské kopané, protože v opačném případě by byla upadla do průměru a kdož ví, zda by se nebyl příležitosti chopil některý německý klub. Židenice se staly sportovním magnetem pro Brno i široké okolí, kolem jejich hřiště se začali scházet i lidé, kteří až dosud o sport nezavadili.

Židenice chytily příznivý vítr v pravý čas, byly pohotovější než na druhé straně Brna Moravská Slavia, která pravou chvíli propásla a když se o dva roky později přihlásila také mezi profesionály, bylo pozdě. Brno už patřilo Židenicím. Kopaná se v době hluboké sociální krize první poloviny třicátých let stala jedinou zábavou širokých lidových vrstev. Do hřiště na Rybníčku chodili za poslední korunu vstupného odstát hodiny mnozí, kteří se zřekli i oběda jen proto, aby se rozehřálo jejich fandovské srdce. Tito návštěvníci, většinou dělníci z brněnských továren a studenti, byli nejpevnější oporou klubu.

V SK Židenice se po přestupu k profesionalismu mnohé změnilo. Kopaná se stala módou, a to se hodilo i vládnoucím politickým stranám, snažícím se touto cestou strhnout zájem veřejnosti, především mládeže na svou stranu. Podařilo se to částečně národně socialistické straně, jejíž poslanec J. Langer převzal na čas a jen formálně předsednictví klubu, který vedli jiní, sportu oddaní lidé.

Rady zbrojováků však na vedoucích místech SK Židenice prořídly. Zbrojovka koupila několik mimobrněnských podniků, zřizovala pobočné závody a posílala tam zapracované lidi. Brno opustilo mnoho spolehlivých činovníků SK 2idenice. Pouto mezi závodem a klubem však trvalo a většina fotbalistů, kteří v Brně vyrostli, anebo sem přestoupili, měli ve Zbrojovce nejstálejší místa. Bylo to rozhodující pro ně i pro klub, neboť nezaměstnanost rostla a kolem pracovního úřadu na Cejlu se začaly kupit den ode dne větší fronty lidí, marně hledajících práci. A za druhé – příjmy zaměstnanců Zbrojovky ovlivňovaly i po přestupu k profesionalismu hráčské vztahy ke klubu a opačně.

O tom, za jakých podmínek se podepisovaly první profesionální smlouvy v moravské kopané, píše Josef Mašek ve “Fotbalových hvězdičkách*: >>Jen dva kluby se tehdy mohly chlubit, že na svůj provoz nedoplácejí – AČ Sparta a AFK Vršovice. Vršovičtí vypláceli dokonce poctivě podle smluv. Hráč dostal 3,5 procenta z čistého zisku. Zda ho to uživilo, to už byla jeho starost. Fotbalový odbor AČ Sparty měl obrat skoro 2 a půl miliónu Kč. Jen na zemské dávce Sparta zaplatila skoro půl miliónu. Profesionální Nuselský SK, čtvrtý v lize, měl příjem i vydání 131 000 Kč, protože splácel zčásti dluhy, kterých měl ještě 132000 Kč. Slavia hlásila, že profesionalismus je pasivní. Při obratu dva a půl miliónu Kč dala na daně a dávky 300000 Kč, hráčům 381 000 Kč a ještě klubu zůstal schodek 50000 Kč.<<

S pochopitelnou nedočkavostí se čekalo, jak to dopadne s profesionalismem v Brně.

Naše kopaná se zrovna v onom roce 1932 pochlubila přírůstkem 10.000 registrovaných hráčů a kromě SK Židenice se k profesionalismu přihlásila i řada dalších klubů, z nichž byla většina Associací odmítnuta (z Moravy SK Olomouc a Slovan Mor. Ostrava). S Židenicemi však byl současně přijat SK Prostějov. Vstup mezi kluby s placenými hráči totiž nebyl tak jednoduchý, protože fotbalové ústředí mělo jednak dost neblahých zkušeností s oddíly, které sice měly placené hráče, ale neměly je z čeho platit a za druhé, bylo přece jen nutné chránit i hráče a zajišťovat jim aspoň minimální příjmy, po­jistné atd. Do ligy napřed první, pak i druhé přijímala dozorčí komise Čs. fotbalové associace jen oddíly, které se mohly prokázat řádnými smlouvami s hráči a potvrzeními, že hráčům platí alespoň 200 Kč měsíčně.

2idenický fotbalový oddíl byl na tom tehdy hospodářsky dobře a vzhledem k návštěvám mu nebylo obtížné dát dohromady mužstvo, které sice něco stálo, ale hodně znamenalo. V prvním zápase II. ligy na podzim 1932 to na své kůži poznal Slavoj Žižkov, který v Brně prohrál 11:0. Za Židenice hráli většinou fotbalisté z Brna a okolí, odjinud přišel jen Galler (Kladno), Moták (Plzeň), Lugr (Olomouc) a Veselý (Prostějov). Šťastně sáhl SK Židenice do Šlapanic, odkud získal snadno Fr. Šterce, který v brněnském mužstvu vyrostl za dva roky v reprezentanta.

První a základní druholigovou jedenáctku tvořili Mimra – Galler, Lugr -Suchánek, Šmolka l, Chlup – Šterc, Šmolka II (vrátil se z Prahy), Moták, Ve­selý a Rulc. Druhou ligu 1932/1933 vyhrály Židenice s 28 body z 18 utkání. Prostějov byl pátý. Úctyhodné bylo i první ligové skóre brněnského mužstva 92:29.

Mužstvo se vyznačovalo neobyčejně dobrou kondicí, na níž trenér Václav Vohralík kladl především důraz. Styl hry nedoznal tehdy ještě valných změn proti předcházejícím dobám. Osou hry zůstávali střední záložník a střední útočník. Při bystré a rychlé hře obou křídel spočívala většina útočných akcí židenického mužstva především na nich a na jejich předkládání míčů před soupeřovu branku. Mistrem v tom byl zejména brněnský rychlík Rulc, jehož úniky k rohovému praporku a odtud měkké, přesné centry byly pastvou pro oči diváků a sousty pro střelbu vnitřního tria, zejména obou spojek. Přitom byli všichni hráči technicky neobyčejně vyspělí, oba obránci rychlí, břitcí a ra­santní, ale zdaleka ještě neovládali rozmyšlenou rozehrávku.

Pak přišla první liga a s ní úspěchy a neúspěchy. Z hráčů, kteří Židenicím pomohli do nejvyšší soutěže, zůstali jen čtyři, hlavní posily přijely ze Sloven­ska a z Prahy. Odtud přišel nenadále 38letý dr. Karel Pešek-Káďa, jemuž AČ Sparta splatila věrné služby žalobou za domnělé dluhy z působnosti Káďovy matky ve vedení sparťanské kantiny.

První ligu zahájily Židenice v Praze se Spartou poměrně čestnou prohrou 2:3 a v sestavě: Medowich – Holcát, Neder – Suchánek, Káďa, Šmolka l -Šterc, Šmolka II, Molnár, Kováč, Rulc. Jenže dobrý začátek neznamená vždy dobrý konec a tak hned v prvním roce své prvoligové působnosti muselo muž­stvo bojovat o záchranu, o které rozhodl až brněnský zápas s Teplicemi 3:2, v němž poprvé vedl židenický útok Tichý z Náchoda. V mužstvu už působil také Černý, Pospíchal, rumunský reprezentant Raffinský a bulharský brankář Bulgakoff. To se rodila silná sestava pozdějších let, která v lize několikrát zle proháněla Spartu a Slavii a jejíž jméno bylo ozářeno i dobrými starty ve třech ročnících Středoevropského poháru. V létě 1934 k ní ještě přibyl brankář Karel Burkert z brněnské Olympie, později Pláničkův náhradník i zástupce v reprezentačním mužstvu.

Samozřejmě, že všechen život silné a známé fotbalové jedenáctky profe­sionálů měl mnoho průvodních zjevů, vyžadoval si vytříbenou taktiku nejen na hřišti, ale i mimo ně, neobešel se bez sportovní diplomacie. Takových a jim podobných úkolů se v SK Židenice ujalo tzv. direktorium, jehož základ zprvu tvořili Leopold Dvořáček, Fr. Severa, dr. Fr. Janda, s nimiž se o účetnické věci staral Adolf Adámek. Ovšem mužem na přídi byl Josef Plichta, o kterém se v almanachu k 35. výročí vzniku SK Židenice právem psalo jako o věrném služebníkovi SK Židenice. On v Brně a zástupce SK Židenice v ligové hrací komisi v Praze Bohumil Plhoň, byli lidé, jakých bylo v ligových klubech málo. Věděli v naší kopané o všem, o každé končící hráčské smlouvě, o všech zákrutách profesionální kopané – Plichta a Plhoň se svou organizační prací, postřehem a rychlým rozhodováním také zasloužili o velké úspěchy svého klubu uprostřed třicátých let.

Když se Josef Plichta později vrátil ke svému původnímu povolání do Zbro­jovky a došlo ke změnám i ve fotbalovém direktoriu, zakolísala výkonnost židenického mužstva a uvolnila se i hráčská pouta. Naštěstí zůstal na svém místě Leopold Dvořáček a jeho zásluhou se nedlouho před vypuknutím druhé světové války vše vrátilo do vyjetím kolejí. Včas, v pravou chvíli.

Profesionální kopaná, to však nejsou jen direktoři, hráči, smlouvy – to jsou také peníze, moc peněz a ještě víc starostí, jak je sehnat. Dodnes kolují zvěsti,, kolik a kdo na ní tehdy vydělával. Nikdo v Brně z fotbalových hřišť nezbohatl, snad jen fašista pan Burda se svou sázkovou kanceláří a s aféra­mi kolem ní.

Uvažme, že návštěvy ligy byly v průměru 11.000-12.000 (průměr vstupného byl 6-8 Kč), platila se výdělková daň, 20% činila dávka ze zábav a polovinu čistého zisku si vždy z ligy odvezl soupeř. Pokud ovšem byly Židenice v tabul­ce na některém z prvních míst, znamenalo to zisky také ze hřišť soupeřů. Na Kladně, v Plzni, v Teplicích i jinde se však vydělalo právě tak na režii zá­jezdů. V rozpočtech bylo třeba pamatovat i dost vysokými částkami na podpis nových smluv, které hráči podepisovali na jeden, maximálně dva roky. Bylo nutno platit nemocenské za hráče i úrazový fond.

Kolik měl klub placených hráčů? Maximálně dvacet. Opravdovými profe­sionály byli jen obránce Karel Černý z SK Plzeň a Stefan Pospíchal, půvo­dem z Vídně a před příchodem do Brna hráč Teplitzer FK. Ti dostávali asi 1600 Kčs měsíčně kromě prémií (maximálně 500 Kčs za výhru nad Slavií či Spartou), ostatní hráči Rulc, Moták, Šterc, Neder, Hess, Nývlt, Průša, Tichý atd., byli zaměstnaní nebo studovali ,a brali za kopanou měsíčně 800-1000 korun. Odstupné za hráče nebylo v třicátých letech ničím normováno. Hlavní účetní odboru Adolf Adámek vzpomíná, že nejdráže přišli Židenicím Pospí­chal (za 80.000 Kčs) a zejména Hess (120.000 Kčs), jehož přestup do Brna si dal za podmínku své trenérské práce Jenó Konrád.

Jsme-li už u jména tohoto trenéra, vraťme se i k dalším židenickým tre­nérům z let třicátých i potom z dob druhé světové války. Po Vohralíkovi, který byl viněn, že přílišným zdůrazňováním kondiční přípravy zapříčinil ne­úspěchy SK Židenice v prvním ročníku jeho působení v I. lize, přišel na krátko z Bulharska jako trenér Fr. Janoušek, někdejší čs. rekordman v troj-skoku, tedy další atlet.

Jeho vystřídal bývalý maďarský reprezentant Jenó Konrád, který zanechal na hře židenického mužstva poměrně nejvýraznější stopy své práce. Hlavně po stránce psychologické. Do hry a do tréninků (v úterý, ve středu a ve čtvr­tek po dvou hodinách) však výrazně nezasahoval. Spíše dohlížel a vytýkal chyby. Jenó Konrád hru mužstva SK Židenice zrychlil a nade vše miloval kolmé pasy vpřed i rychlé přenášení hry na místa nejméně soupeřem obsa­zená. Tvrdě zasahoval proti akcím na malém prostoru a proti dlouhému držení míče. Měl v oblibě technicky vyspělé hráče a vynutil si proto i Hessův přestup.

Po Konrádovi převzali roli trenéra na Rybníčku Carvan, pak bývalý obrán­ce DFC Praha Kuchyňka, působil tu i někdejší pisárecký Ota Šimonek, znovu přišel do Brna Rudolf Křenek, pak Borecký, Toms, Holas, vídeňský Kaburek, laštovička, Kalman Konrád, Josef Eremiáš a oba bratři Šmolkové. Odchovan­ci nebo bývalí čelní hráči SK Židenice tedy vraceli za nevysoké trenérské honoráře svému klubu zkušenosti, získané v jeho barvách.

Za profesionální éry Židenic se ještě víc uvolnila pouta mezi Zbrojovkou a klubem. Většina činovníků i hráčů byla sice nadále zaměstnána ve Zbro­jovce, ovšem už nebyl vztah úzký a klub nebyl na tomto podniku tak závislý jako dříve. Tato změna klubu neprospěla, zejména když začalo váznout mezi hráči přátelství, vyvěrající ze společného pracoviště a na hřiště je přiváděly jen zájmy výdělečné.

VIII. Hosté z Moskvy

Událostí mimořádného významu politického i sportovního byl na podzim 1934 start fotbalového mužstva Moskvy v Brně. Byl to mezník v historii spor­tovního Brna a je třeba i s ním spojit jméno Josefa Plichty. Moskevská jede­náctka tehdy směla hrát v Československu jen s Rudými hvězdami nebo děl­nickými mužstvy závodů, protože FIFA zakazovala svazovým klubům jakýkoli styk se sovětskými mužstvy. Sovětský svaz totiž ještě nebyl členem FIFA. Byla to ovšem spíše jen záminka. Důvody byly jiné, hlubší: kopaná, ovládaná ka­pitalistickými kruhy u nás i v zahraničí, nechtěla vzít na vědomost vstup so­větského sportu na světová kolbiště.

Josef Plichta však společně s prof. SI. Swirkem, vytrvalým propagátorem sovětské fyskultury, s čs. úřady i se sportovními ústředími vyjednávali tak dlou­ho a vytrvale, že nakonec byl start moskevského týmu v Brně povolen.

Sovětští sportovci (byli s nimi také atleti a rohovníci) nastoupili tehdy při zájezdu do Československa proti jedinému členu Čs. fotbalového svazu – SK Židenice. Hosté po oboustranně vynikající hře vyhráli 3:2, branky Židenic dali Moták a Tichý. Záložník Josef Šmolka, po zápase nezvykle udřený, o hře hostí prohlásil: >>Byli rychlí jako blesk a to nám bralo dech. Míč u nich šel z nohy na nohu tak rychle, že jej nebylo možno kontrolovat.”

Start sovětských sportovců nebyl jen sportovní událostí. Stal se výrazem hlubokých přátelských vztahů k Sovětskému svazu a když žideničtí hostitelé vezli moskevské sportovce do Moravského krasu, stala se jejich cesta i ve vesnicích proudem srdečných ovací. Lidé si vynucovali zastávky autobusu, který by se byl sotva před večeří vrátil do Brna, nebýt zásahů četnictva. Státní ligu zahájily Židenice v ročníku 1934/1935 ve velkém stylu. Porazily v Brně Spartu 4:0. Hlediště na Rybníčku bylo nabito téměř 15.000 diváky a brněnské mužstvo se tehdy pochlubilo sestavou, pravděpodobně nejsilnější v celé historii židenické kopané: Burkert – Černý, Neder – Šmolka l, Pospí­chal, Novák – Šterc, Moták, Průša, Tichý, Rulc. Pak ještě Židenice vyhrály v Praze nad Čechií Karlín 4:1, v Brně nad SK Plzeň také 4:1 a nad Teplitzer FC dokonce 5:0. A ejhle: v čele ligy byl někdo jiný než Sparta nebo Slavia. Nebylo tehdy divu, že v Praze přišlo na utkání Židenic se Slavií tolik lidí, že se lámaly bariéry i dřevěné tribuny a byli těžce ranění a dokonce mrtví. Židenice za tohoto zmatku Slavii podlehly, ale přesto si udržely vynikající výkonnost a po zimních zájezdech do Severní Ameriky a na Maltu, udržely tempo, udané na podzim.

Ligu skončily na 3. místě tabulky – za Slavií a Spartou. To byla díra do světa. K tomu si Židenice ještě na jaře 1935 dovolily vyřadit ze Středoevrop­ského poháru Rapid Vídeň (v Brně 3:2 a ve Vídni 2:2) a slavně pochodily i ve druhém kole s Ferencvarosem, který v Brně zdolaly 4:2 a na jeho hřišti podlehly 1:6. To je největší úspěch Židenic ve třech ročnících Středoevrop­ského poháru. V dalších dvou končilo jejich působení už v l. kole.

Ligu 1935/1936 zahajovaly Židenice po mnoha letech opět ve společné soutěži s Moravskou Slavií, kterou v prvním ligovém derby porazily v Písař­kách 2:1. To však došlo v sestavě opět k podstatným změnám, přišel z Prahy centrforvard Průša, hrával plzeňský Hess, náchodský Nývlt a také odchovanci klubu Josef Eremiáš a Karel Nepala.

Oba zakotvili v prvním mužstvu definitivně a Karel Nepala si jako rozený taktik a pohotový střelec dlouholetým působením v lize, vysloužil místo po boku nejslavnějších útočníků klubu.

Zima 1935/1936 zastihla Židenické na jihozápadě Evropy, ve Španělsku, Portugalsku a na Balearech. Kromě jiných tu mužstvo sehrálo dva historické zápasy s AČ Madrid 1:2 a s XI Barcelony 1:1. Brankáři Burkertovi se tu tváří v tvář nepostavil hrdina sportovního Španělska brankář Zámora jen proto, že byl právě zraněn.

Snad tento zájezd, snad častá zranění i přesuny v sestavě anebo únava z nabitých programů předcházejících let odsunuly 2idenice v l. lize z vedou­cích pozic s výjimkou ročníku 1937/1938, kdy se vrátily na 3. místo. Forma mužstva byla kolísavá, neboť odešla řada hráčů (Černý, Šmolka l, Hess, Šterc) a noví (obránce Vaněk, záložníci Chocholouš a Čurda, útočníci bratři Stloukalové) v předválečné době, plné chaosu a vzruchu, už nepozvedli vý­konnost mužstva k úrovni předcházejících let.

Tím cennější byl na jaře 1938 postup mužstva ze šestého na třetí místo v tabulce, které znamenalo i třetí start ve Středoevropském poháru. Bylo to žádoucí i proto, že Středoevropský pohár byl hospodářsky významný. V tzv. direktoriu se kromě Leopolda Dvořáčka vyměnili lidé, předsedou klubu se stal dr. Jaromír Láska. Nelze-li tuto předválečnou kapitolu kopané SK Židenice končit bezvýhradně optimistickými závěry o prvním mužstvu, jeho výsledcích a postavení v lize, byl tu jiný důvod ke spokojenosti: práce vý­chovná zůstala věrna humpolíkovským tradicím a těsně před druhou světo­vou válkou podruhé vyvrcholila. V roce 1938 se probojoval dorost SK Židenice až do finále prvního oficiálního celostátního přeboru, o rok později a pak znovu v roce 1941 přebornický titul získal.

Ještě předtím než začala tíživá léta okupace a ještě těžší doba druhé světové války se s reprezentací rozloučili brankář Karel Burkert a útočník Oldřich Rulc startem v mužstvu Československa na mistrovství světa 1938 v Bordeaux. Burkert pak ještě oblékl reprezentační dres za české země v zá­pase s Říší (4:4).

Další léta začínala židenická kopaná a s ní celý klub otázkou, na niž se odpovídalo otázkou. Činovníci a vůbec představitelé české společnosti se ptali, zda se dál o sport starat anebo jeho dění přezírat, aby tato práce ne­byla souzena jako služba okupantům. Přitom jak v tomto, tak i v mnoha dalších klubech došlo vlastně k prvnímu kroku ke sjednocení sportu a tělový­chovy, neboť po likvidaci vysokoškolských sportů a Sokola tam přešly, přes zákaz nacistů, nejen desítky jejich členů, ale celé oddíly, dokonce s rekvizi­tami. Proto bylo třeba odpovědět otázkou: Kdo se o tuto mládež bude starat, co z ní vytvoří Moravcovo kuratorium a kam se podějí nesčetné talenty, které přicházely na hřiště?

Nikdo z našich čestných lidí nepochyboval o tom, jak válka dopadne. Proto – i přes všechno riziko – se české kluby o českou mládež v dobách okupace staraly. V Židenicích se sešla především dělnická mládež z východních před­městí Brna a okupanti tu tedy se zvýšenou pozorností slídili po každém jejím kroku. Oddíl kopané SK Židenice mohl mít desítku dorosteneckých jedenác­tek, kdyby pro ně bylo dost tréninkových hřišť, trenérů a vybavení. Ono totiž hned od roku 1939 nebylo snadné mužstva vybavovat dresy, kopačkami a mí­či. Této výstroje a výzbroje bylo stále méně. Byli však nadmíru odvážní lidé, kteří v německých fabrikách pobrali materiály a jiní z nich potají vyrobili dresy, l jinak pomohli.

Vedení SK Židenice projednávalo a řešilo klubovní věci jen ve schůzích nemnohačlenného presidia, které nepotřebovaly zvláštní povolení a byly méně podezřelé, než kdyby se scházel široký výbor klubu. A hlavně: nemohl se sem vloudit někdo nepovolaný.

Nebylo ani překvapující, že vedoucí činovníci kopané SK Židenice byli co chvíli na gestapu či schutzpolizei, samozřejmě že ne pro přízeň nebo dary. Co chvíli došlo ke střetnutí a zlé ohlasy měl zejména výstup levého záložníka prvního mužstva Františka Nováka se členy gestapa po jednom tréninkovém zápase. Byl to hezký, smělý hoch, okupanty z duše nenáviděl a záhy svou od­vahu dokumentoval i útěkem za hranice. Vstoupil do československých zahra­ničních vojsk a padl jako letec v boji o Anglii.

O ligové mužstvo v Židenicích se, kromě direktoria v čele s L. Dvořáčkem, starala nová technická komise Josef Holas, Josef Šmolka, Eduard Farda, Leopold Lokos, Karel Jaroš a ještě další, které podléhal i tehdejší trenér Josef Kuchyňka a která rozhodovala o všech technických náležitostech. Všechna hospodářská podpora Zbrojovky ustala, takže klub musel spoléhat jen na své příjmy a mecenáše. Výkonnostně bylo třeba mužstvo pozvednout, protože se jeho výkon stále horšil.

Od roku 1939 byla nejvyšší soutěž naší kopané nazvána národní ligou a 30. června tohoto roku byl na nátlak Němců zrušen v naší kopané profesionalismus. Spíše formálně než skutečně, protože hráči nebyli ochotni hrát zdarma. Platilo a odměňovalo se tedy jinými způsoby. Zadarmo však hrál málokdo.

IX. Trudná léta

V národní lize 1938/1939 byli Žideničtí nakonec na 5. místě, dobrém zejmé­na proto, že mužstvo v této době prošlo dalšími změnami a v jeho dresech nejčastěji nastupovali Burkert – Vaněk, Neder – Čurda, Pospíchal, Chocholouš – Cabaňa, Czepo, Nepala, Stloukal l a Rulc. Zbyli tedy ze slavné sesta­vy poloviny čtyřicátých let jen Burkert, Neder, Pospíchal a Rulc. O Pospíchalovi se vědělo, že jako Rakušan a tedy občan říše, dlouho v Brně nezůstane. To se také stalo, Pospíchal přestal záhy po příchodu okupantů za Židenice hrát, potom narukoval a padl. Přestal hrát i Neder, který se vrátil na Slovensko.

Přišli však nadějní Brňané Harnach ze Žabovřesk, Čurda a Buchta z Husovic, brzy i mladší Stloukal z Morávie. Hodně starostí direktorům, trenérovi i celé technické komisi a samozřejmě i veleobci židenických příznivců udělal rok 1940, kdy se znovu nad Rybníčkem vznášel Damoklův meč sestupu.

Trenér Kuchyňka začal uplatňovat nové tréninkové metody, s nimiž se ně­kteří hráči neradi smiřovali a za druhé: začalo se hrát cosi jako WM-systém. K tomu bylo třeba získat nového zdatného středního záložníka, zdatného středního útočníka a houževnaté hráče na místa spojek. Direktorium to vě­dělo. Do Brna přišli střední záložník SK Libeň Galáb, střední útočník Slavie Vycpálek, který se k roli vedoucího útoku ve svém mateřském klubu vedle Bicana mnohokrát nedostal a do třetice přišel na levou spojku robustní a ne­únavný bojovník Štěpán. Později ještě vypomohla Židenicím Sparta Hronkem, z Králova Pole přestoupil Novohradský do zálohy a z Hulína na pravou spoj­ku Simek. Sestava doznávala značných změn, protože někteří hráči v Brně ani dlouho nezůstali (Vycpálek), ale přesto si 2idenice v l. lize udržovaly dobrý standard, neboť po 10. místě v ligové tabulce 1940/1941 z toho o rok později bylo osmé místo, pak dokonce čtvrté a znovu osmé. Fotbalové Brno bylo spokojeno, návštěvy dosahovaly v průměru více než 10.000 osob a tak to šlo dobře i po hospodářské stránce.

Trochu pomohl i Český pohár, který se během okupace hrál pětkrát, měl docela zvláštní systém, který pomáhal – hlavně z hospodářských důvodů -k postupu mezi skupinu 16 nejlepších klubů většinou nejsilnějším mužstvům. Židenice mezi nimi byly čtyřikrát – tedy vždy s výjimkou ročníku 1944/1945 -a nejdále dospěly v roce 1941, kdy v semifinále prohrály s AČ Spartou 1:5 a 1:2. V zápasech této soutěže dávala technická komise odboru příležitost mladším hráčům, z nichž se mnozí po válce stali věrnými oporami svého klubu.

Nutno z nich jmenovat především odchovance Vaňka ml., Vrzala, Červené­ho, Krejčíře, Slámu, Zapletala, Sobotku, atd. Znovu se vyplatila Židenicím tradiční výchovná práce, o kterou se v oněch letech starali zejména Jan Müller, Boh. Müller, Bedřich Maleček, Leopold Lokos a jiní. V málokterém prvoligovém mužstvu hrávalo po válce tolik odchovanců jako v Židenicích. Nikoliv nahodile – Sláma, Sobotka, Vrzal, Zapletal – to byli vesměs hráči, o které se dlouho opíral výkon mužstva, vyrůstala nová, poválečná tradice.

Jediné reprezentační zápasy v době válečné sváděly spolu jedenáctky Čech a Moravy, střídavě v Praze i v Brně a naposledy v roce 1944 v Ostravě. V devíti utkáních dospělých vyhrála Morava jen jednou a jednou remizovala. Bylo to přirozené, neboť mužstva Čech tvořila vlastně naši reprezentační XI, zatímco Morava se většinou opírala v sestavách o hráče Židenic.

Před posledním mezizemským zápasem Čechy-Morava v Ostravě s výsledkem 3:1, se hrálo i dorostenecké utkání těchže soupeřů. Vyhráli je mladí Mo­ravané 4:1 a ústřední postavou i střelcem vítězů byl židenický Sobotka. Byl to další důkaz, že i nejmladší fotbalisté SK Židenice setrvali v oné době na nejvyšší úrovni naší dorostenecké kopané. Nejdále dospěli v r. 1943, kdy jako mistři Moravy podlehli dorostu Sparty ve finále přeboru Čech a Moravy teprve ve třech zápasech o jediný gól.

X. Shořel archiv, pak mužstvo

Sekretariát SK Židenice byl po léta v budově Dopzu, v samém středu města, na dnešním náměstí Rudé armády. Byly tu i klubovní místnosti, v nich archiv, spousta trofejí, sekretariát byl vhodným dostaveníčkem pro sportovce i funkcionáře, bylo sem odevšad kousek. Když už bylo Brno osvobozeno Ru­dou armádou a do jeho zdí se začal vracet mírový život, dal německý ředitel úřednické pojišťovny rozkaz zapálit archiv pojišťovny. S ním lehla popelem celá budova. V ní i archiv SK Židenice.

To byla první velká škoda, kterou klub utrpěl. Roztrpčení nad tím bylo o to větší, že řada lidí už na samém začátku okupace upozorňovala, že cenné věci by měly být složeny někde mimo město.

Mužstvo se rokem 1945 příliš nezměnilo. Židenický dres oblékali stále hráči, kteří už v letech 1940-1945 podávali standardní výkony a pomáhali SK Židenice k tomu, že si nepřetržitě držel vysoký prvoligový standard a umisťo­val se při nejhorším ve středu prvoligové tabulky.

V brance byl stále Karel Kopecký, nepochybně jeden z nejtalentovanějších brankářů, co jich jen československá i světová kopaná měla, obrannou dvo­jici tvořili tradičně Eda Vaněk a Vrzal, kterému fotbal nebyl překážkou, aby úspěšně dostudoval doktorát medicíny. Tato trojice byla považována za jednu z nejlepších v celé lize. Kopecký měl vynikající postřeh, E. Vaněk vynikal výbušností a důrazným startem na míč, Vrzal byl poziční hráč, výborný taktik, vytáhlá postava mu dovolovala vyhrávat takřka všechny souboje hla­vou, v boji o vysoký míč byl takřka nepřekonatelný.

Záložní trojice mívala ve středu většinou Galába, hráče, který vynikal především technickou, přesnou rozehrávkou a přehledem. Na krajích zálohy se střídali Miroslav Vaněk a František Zapletal, místo nich a mezi ně začínal zaskakovat i Bohuš Sláma, který již po roce 1945 naznačoval, že bude jednou z dalších velkých opor, odchovaných z vlastní líhně.

Nejpestřejší bývalo složení útoku. Zpočátku tvořili levou stranu židenického útoku Nepala s Rulcem, tedy dvojice, která se tu zabydlela už ve druhé polo­vici 30. let, za Nepalu však zaskakoval také Štěpán. Nepala však dovedl hrát i ve středu útoku, kde se střídával se Zdeňkem Sobotkou, rovněž hráčem vyšlým ze židenické líhně. Na pravé spojce hrávával nejčastěji Šimek, hráč s velmi ostrou střelbou, na pravém křídle se střídali Červený, Krejčíř a Plšek.

V roce 1946 posílili mužstvo Alfréd Sezemský, který přišel do Brna z Plzně, když pak Zd. Sobotka odešel do pražské Slavie, přibyla za něho pražská ná­hrada: Hemele, útočník s velmi dobrou technikou, který se nemohl v pražské Slavii uplatnit prostě proto, že tu hráli tak vynikající hráči, jakými byli Bican a Kopecký. Posilou pro útok byl Trnka, který hrával nejčastěji ve středu útoku, na levém křídle se krátce objevoval Kaisr, častěji však Buchta a někdy i Hronek, který se však usídlil trvaleji na levé spojce.

To byl v podstatě kádr mužstva, které hrávalo v letech 1945-1948, v období, které začínalo slavně, končilo však sestupem.

U mužstva se v té době vystřídalo několik trenérů. Už za okupace vedl mužstvo Josef Eremiáš, v roce 1947 jej vystřídal Matthias Kaburek, Vídeňák, který tvořil kdysi spolu s Binderem a Bicanem nezapomenutelné vnitřní trio Rapidu Vídeň a rakouského národního mužstva. Krátkou dobu trénoval muž­stvo i Jan Šmolka.

Josef Eremiáš vynikal už tehdy výtečnými znalostmi kopané, svou fotbalovou praxi středního záložníka rozmnožil o široce založenou teorii, měl mezi hráči vysokou autoritu, i když k nim dovedl být na výsost přátelský. Hráči jej měli tak rádi, že když jej chtěl výbor po několika neúspěšných výsledcích mužstva odvolat, hráči se za J. Eremiáše postavili tak kategoricky, že pohrozili stávkou, výbor některé hráče distancoval, byli mezi nimi Kopecký, Galáb, Zapletal, M. Vaněk a další, nejcitelnější to bylo s brankářem Kopeckým, kterého musel nahradit méně zkušený Sochor.

Spor o trenéra J. Eremiáše signalizoval dvojí: roztržku mezi výborem a hráč­ským kolektivem, na druhé straně pak rychle narůstající vnitřní potíže, které mohly být překlenuty jen výrazným porozuměním obou stran.

Ve výboru měli tehdy rozhodující slovo Leopold Dvořáček, František Kadlec, Josef Plichta a Jan Prášil. Usilovali o to, aby mužstvo udržovalo standardní výkonnost, jejichž záměr však nevyšel. Tajemníkem klubu se stal Miroslav Koumal, který s několikaletým přerušením ji vykonává dodnes.

Po roce 1945 hrál SK Židenice klasickým českým >obránci, dvěma záložníky a pěti útočníky, teprve když se v mužstvu zabydli! Po místě středního záložníka Bohuš Sláma, navykl si tento hráč hrát střed­ního stopera a zasunout se mezi dva krajní obránce. Českým klasickým>

S rokem 1945 však přišla do československé ligy i slovenská mužstva, která si byla vědoma, že před válkou na české týmy nestačila a proto hledala no­vého pomocníka: systém hry. V tomto směru vynikal především 3K Bratislava, mužstvo, které podniklo brzy po osvobození zájezd do střední Ameriky a zde zvláště v Mexiku uplatnilo nový systém, který dostal u nás označení: mexický systém. Byla to slovenská varianta anglického WM-systému se snahou zrychlit každý útok do maxima, stavět do útoku skutečné sprintery, kteří by dokázali vést míč proti brance soupeře také individuálně, bez kombinace, rychle.

Co to byl mexiko-systém nejlépe dokazuje případ hráče dr. Laskova. Byl to Bulhar, který přišel studovat v roce 1946 do Brna, přihlásil se, že umí hrát kopanou, v 2idenicích začal hrát pravé křídlo, ale pro svou zbrklost většinu míčů, které dostával, pokazil. Když však přešel do Bratislavy a hrál tu na stejném místě, najednou se z něho stal velký hráč, přijal českosloven­skou státní příslušnost a stal se z něho dokonce reprezentant. Prudké, někdy až takřka bezhlavé útočení mu prostě sedělo.

První ligové ročníky po roce 1945 byly tedy střetáváním Slováků, uplatňu­jících nové systémy a taktiky hry s Čechy a Moravany, kteří se spíše drželi tradic a hráli, jak byli zvyklí.

SK 2idenice sehrál v tomto směru významný zápas s Jednotou Košice (rok 1946). Košice tehdy měly velmi dobré mužstvo, hrál v něm i bývalý maďarský reprezentant Turbéky, výteční hráči Klimek, Danko, Zibrinyi, Nepko atd.

Košice tehdy hrály takřka klasický WM-systém, s velkým důrazem při sou­boji o míč, navíc kořeněný dobrou atletickou přípravou všech hráčů. Židenice si dovolily hrát proti Košicím klasicky, tedy se dvěma obránci, celkem klidně, s každou přihrávkou najisto. V zápase padlo 9 gólů. Šest do sítě Košic, jen tři do branky SK Židenice. Byl podán důkaz, že vyzkoušený systém hry, pro­dukovaný technicky vyspělými hráči, není bez nadějí před systémy novějšími a založenými především na fyzické zdatnosti.

Jaké bylo vlastně židenické mužstvo v letech 1945-1948? Co vlastně do­vedlo? Jeho základní předností byla technická zdatnost. V mužstvu nebylo hráče, který by dokonale neovládal míč, někteří s ním vládli tak jistě, že je bylo možno nazvat fotbalovými žongléry. Druhou vlastností byla bojovnost. Slavia (ale i jiná mužstva) dovedla technicky ještě více než SK 2idenice. Kdo chtěl v boji s nimi obstát, musel umět technicky buď ještě víc, nebo musel tasit novou zbraň: bojovnost. Žideničtí hráči ji mívali pohotově. Vynikajícím brankářem byl Karel Kopecký. Říkávalo se tehdy popravu, že ke každému zápasu nastupuje SK Židenice s náskokem dvou branek; protože má v brance Kopeckého.

Vůbec sloupem mužstva byla obrana, hrála tak spolehlivě, že útok se mohl věnovat šturmu, dávat v každém zápase průměrně tři góly, za sezónu se daly zápasy, ve kterých nevstřelil židenický útok ani jednu branku, spočítat na prstech jedné ruky.

Rozhodující skutečností bylo, že někteří pražští hráči se v Brně už zabydlili, hráli tu mnozí už celou desítku let (Rulc, Vaněk, Kopecký), další hráči byli 2. vlastní líhně, vážili si toho, že mohou hrát ligu, SK 2idenice byl tehdy dobrou hráčskou partou. O její soudružnosti svědčí i to, jak pevně se posta­vili za trenéra J. Eremiáše.

Odchovanci židenického dorostu byli Vrzal, Sláma, Zapletal, Krejčíř, So­botka i Plšek, který začínal v těch letech hrát na pravém křídle, zkoušel to však také v obrané, už před válkou byl v Židenicích vychován Karel Nepala. Výhodou hráčského kolektivu bylo, že dovedl přijmout do svého středu kaž­dého, kdo něco dovedl a chtěl něco dokázat.

Ve výčtu kladů mužstva jsou však obsaženy i zápory, které vedly k poklesu. Mužstvo stárlo, hráči však byli přesvědčeni, že dovedou víc než ti, kteří přicházeli, na některých místech hráli někteří hráči tak dlouho, že soupeři je znali doslova nazpaměť, věděli, jak proti nim hrát, taktika i styl hry židenic­kého mužstva byly známy skutečně notoricky.

Navíc byl hráčský kolektiv tak semknutý, že nebylo lehké přimět jej, aby měnil svá stanoviska, když se mužstvo na něčem shodlo, stálo za svým míně­ním někdy pro výbor až nepříjemně pevně.

V roce 1945-1946 se hrála l. liga rozdělená na dvě skupiny po 10 oddí­lech; po letech opět se slovenskými celky. SK Židenice hrál v B-skupině, se­hrál v ní celkem 18 utkání, 12 vyhrál, jednou remizoval, 5 prohrál, nestřílel 61 branek, 43 jich dostal, celková bodová bilance zněla na zisk 25 bodů a to bylo druhé místo ve skupině, hned za Slavií Praha.

Stejně dobré umístění získal v A-skupině SK Baťa Zlín, který skončil také druhý, těsně za Spartou Praha, která pak sehrála dva finálové zápasy se Slavií, jeden vyhrála, druhý prohrála, ale stala se lepším skórem mistrem Čes­koslovenska. Praha byla zřetelně první, za ní se prosadila moravská mužstva, Slováci, i když šli do ligových bojů s nemalými ambicemi, neuspěli.

Sezóna 1946-1947 byla hrána jinak. Byla utvořena jediná l. liga, do ní postoupilo z každé skupiny prvních šest oddílů. SK Židenice skončil na 11. místě, těsně nad propastí sestupu, který zakusily bezprostředně na své kůži olomoucké Aso, Viktoria Žižkov a SK Libeň. SK Židenice uhrál ve 22 kolech jen 22 bodů, skóroval celkem 64krát, dostal však 78 gólů, tedy tolik jako takřka nikdy předtím.

Sotva však byla liga dohrána, začalo se šetřit utkání SK Kladno-SK Baťa Zlín, ve kterém sestupem ohrožený Baťa Zlín na Kladně vyhrál (4:2) a zachrá­nil se v soutěži, l přes porážku zůstalo Kladno v tabulce na třetím místě. Komise tehdy vyšetřila, že Baťovci podplatili hráče Kladna, aby prohráli, navíc se přišlo i na to, že SK Židenice slíbil kladenským hráčům prémie, jestliže vyhrají a odsoudí tím SK Baťa do divize.

Setření skončilo verdiktem, podle kterého muselo I. ligu opustit navíc Kladno, Židenice i Baťa. Sestupovalo tedy celkem šest oddílů, počet, jaký sestupový klíč nikdy v minulosti nepamatoval.

V sezóně 1947-1948 hrál SK 2idenice v divizi, začal ji velmi dobře, vyhrá­val zápas za zápasem, všechny své soupeře jasně převyšoval, ukázalo se, jak silné je to mužstvo. Ze 60 možných bodů jich dobyl nakonec plných 50, do l. ligy však už nepostupoval SK Židenice, neboť fotbalová sezóna končila až po květnu 1948, tedy po sloučení SK Židenice se ZSJ Zbrojovka Brno-Žide-nice.

Do l. ligy se tedy vracel Sokol Zbrojovka. Předsedou oddílu byl v té době Ludvík Schlossárek.

XI. Velký závod

Závod Zbrojovka vznikl současně s novým státem – Československou re­publikou. Byl založen v roce 1918, za státní podpory, rázem se stal v Brně jedním z nejpřednějších závodů. Jeho tradicí byla nejen světoznámá výroba zbraní, motorů a kancelářských strojů, široko byl závod znám i tím, jak štědře se chová ke sportovcům, jak je většina jeho osazenstva nakloněna SK Židenice, jak tomuto klubu fandí. Ještě za života Cyrila Laciny nejeden slavný fotbalista, přicházející do Brna, putoval nejdřív do Zbrojovky, do zaměstnání, pak teprve pro fotbalový dres. Ve Zbrojovce byla zaměstnána řada židenických fotbalistů, získali tu popularitu, nelze se divit, že židenické fotbalisty nakonec stále víc podporovalo (zvláště v opatřování zaměstnání) i vedení Zbrojovky.

Sport se měl ve Zbrojovce vůbec k světu. Koncem roku 1937 tu byl založen aeroklub, který se stal po Brně i republice značně populární, po roce 1945 tu při závodním klubu ROH pracovaly nejrůznější sportovní kroužky, mezi nimiž se největší pozornosti těšilo lyžařství a rybářství.

Rozmach však přišel s Únorem 1948. Organické sjednocování českoslo­venské tělesné výchovy a sportu postupovalo tak rychle, že už na jaře 1948 vydaly centrální sokolské orgány celostátní výzvu k zakládání závodních so­kolských jednot. Bylo vytyčeno heslo, že sport patří pracujícím, že pracující jej mají nejen pěstovat, ale také o jeho osudech rozhodovat a řídit je.

Záměr byl jasný: Vytvořit sokolské jednoty, které by byly těsně spjaty se životem závodů, opíraly se o jejich odborářské a mládežnické funkcionáře, kteří by byli schopni plnit své úkoly nejen v závodě, ale také v tělovýchově. Šlo o to vytvořit jednoty, jejichž funkcionářské jádro by bylo dělnické, spjaté s Komunistickou stranou Československa, schopné plnit důsledně její politiku na úseku tělesné výchovy a sportu.

Ve Zbrojovce našla tato výzva plné pochopení. U strojů i v kancelářích tu pracovaly desítky a stovky velmi dobrých sportovců, řada zkušených funk­cionářů, zvláště pak těch, kteří získali ostruhy v SK Židenice. Tito lidé viděli spojení závodu a tělovýchovy jako věc nad jiné užitečnou.

Byly tu příhodné podmínky i z druhé strany: SK Židenice procházel po roce 1945 dost složitým obdobím, měl finanční potíže, ocitl se v krizi jeho fotbalový oddíl (v roce 1947 úředně vynucený sestup z l. ligy), bylo zřejmé, že praktiky, které stačily k solidní činnosti do roku 1945, přestávají být dostateč­ně účinné, v SK Židenice hledali jeho přední funkcionáři (zvláště pak Josef Plichta) nové cesty. A protože přemnozí z nich přemýšleli především o tom, že na škváře hřiště na Rybníčku už kopanou příliš dlouho hrát nelze, protože si byli vědomi, že vzestup SK Židenice je možný jen za předpokladu, že klub přistoupí k budování nových sportovišť, nelze se divit, že v rámci těchto roz­vah se jevilo sloučení SK Židenice s největší brněnskou továrnou jako skvělá příležitost naplnit sny skutečností.

Funkcionáře SK Židenice a Zbrojovky pak sblížila výstavba brněnského zimního stadiónu, započatá v roce 1946 a v první fázi ukončená 15. ledna 1947. Rozhodující slovo při výstavbě zimního stadiónu měli funkcionáři SK Židenice Josef Plichta a ing. Jan Bohuslav, s nimi těsně spolupracoval Ludvík Schlossárek, předseda podnikové rady Zbrojovky, tehdy významný odborář­ský a stranický funkcionář.

Už v roce 1946 se zrodil v hlavě J. Plichty plán vybudovat za Lužánkami komplexní sportovní areál, který by byl vybaven zimním stadiónem, velkým stadiónem atleticko-fotbalovým, velodromem, centrálním tenisovým (a boxerským) dvorcem, halou atd. Dokonce se tu počítalo i s výstavbou sportovního hotelu.

A tak se nelze divit, že v době, kdy byl dostavován zimní stadión, začali funkcionáři SK Židenice a Zbrojovky obhlížet prostory kolem něho a rozvažo­vat, co kde postavit. V tom roce přiložili dokonce někteří funkcionáři ruku k dílu, tak byli žádostiví toho, aby fotbalisté mohli definitivně opustit zcela nevyhovující hřiště na Rybníčku a přestěhovat se o kousek dál, v místa, kde ve třicátých letech, v době nezaměstnanosti, začal kopat prapor práce zákla­dy k budoucímu městskému stadiónu, ale vykonal jen málo díla.

V roce 1948 byly plány na výstavbu komplexu sportovišť už ideově hotovy, velkou zásluhu na tom měl ing. arch. Bohumil Fiala, právě tyto plány svedly kroky SK Židenice a Zbrojovky na společnou loď. Ve sportovním klubu i ve Zbrojovce nebylo snad jediného člověka, který by splynutí SK Židenice se Zbrojovkou nepovažoval za nejpřirozenější akt.

Ke sloučení došlo v květnu 1948. Iniciátorem akce byla závodní organizace ROH ve Zbrojovce, n. p. Přesvědčila osazenstvo Zbrojovky, že činnost SK 2idenice je vhodné učinit zájmem celého národního podniku, protože většina sportovců a funkcionářů SK 2idenice jsou zaměstnanci závodu.

Nejdříve byl ustaven Závodní klub Zbrojovka, který si zvolil čestné předsed­nictvo: Ottu Šlingra, tajemníka krajského výboru KSČ a ředitele Zbrojovky ing. Jaromíra Macha. To byl akt důležitý. Vyjadřoval spojení nově vznikajícího celku s politikou Komunistické strany Československa, manifestoval vůli této organizace důsledně plnit linii strany.

Úřadujícím předsedou byl zvolen Ladislav Štípa, do té doby čelný předsta­vitel mládežnického hnutí ve Zbrojovce, jeho náměstky byli zvoleni L. Bím, Leoš Vítek a ing. Jan Bohuslav. Jednatelem se stal Eduard Farda. Důležitá byla i volba předsedy fotbalového oddílu; stal se jím Ludvík Schlossárek.

SK 2idenice se pak staly na téže schůzi součástí ZK Zbrojovka Brno-Žide-nice, který se ihned rozhodl vstoupit do ústředí Sokola a stal se tak závod­ní sokolskou jednotou, čili jednotou nového, sjednoceného typu.

Závodní sokolská jednota Zbrojovka Brno-Židenice byla jednou z prvních jednot, která vznikla splynutím slavného sportovního klubu se závodem, s jeho funkcionářskými kádry. Prvním sportovním podnikem, který nová jednota uspořádala, byl začátkem června 1948 tenisový turnaj v Lužánkách, na kte­rém se sešla nejlepší československá konkurence a na kterém bylo víc než 5000 diváků.

A pak už se myslí především na výstavbu, na fotbal a na hokej, protože v obou těchto oddílech jsou možnosti hrát významnou roli v celostátních soutěžích, soustředit na sebe pozornost široké sportovní veřejnosti a tak získat ZSJ Zbrojovka ve sportovním světě co nejrychleji dobrý zvuk. Už v roce 1949 chodí funkcionáři nové jednoty pracovat na nové staveniště za Lužánky (konala se zde v r. 1922 moravská spartakiáda), v roce 1950 jsou tu pořá­dány brigády, nasazeny stroje, staveniště se začne měnit před očima a vy­růstá v největší stadión v Československu.

ZSJ Zbrojovka plní výzvu ústředí Sokola, aby všechny jednoty usilovaly o zmasovění tělesné výchovy, o zapojen! dělnických mas do tělovýchovného procesu. Na začátku roku 1950 má Zbrojovka ve svých řadách 33 bratří, kteří jsou nositeli Tyršova odznaku zdatnosti a 13 sester, které se mohou po­chlubit týmž odznakem. Současně pořádá Zbrojovka řadu soutěží Sportovních her dělnické mládeže, přivádí na hřiště stovky mladých, z nichž nejeden zů­stane tělovýchově či sportu věren po celý život.

Na začátku roku 1950 má ZSJ Zbrojovka 17 sportovních oddílů a v nich celkem 2265 členů. Pokud pěstují sport ve volné přírodě, není jim právě nejhůře. Ti, co jsou však odkázáni na tělocvičnu, musí chodit do tělocvičny na Marxovu ulici. A ta je malá, nevyhovující. A protože rostou nároky na tréninkovou zátěž, protože narůstá i touha dokázat co nejvíc, začíná jednota stále citelněji pociťovat nedostatek vhodných tělocvičných prostor.

Vynořuje se i další problém: Nároky na sportovní výkonnost jsou stále vyš­ší, sportovci trénují takřka měsíc od měsíce stále víc, denní tréninkové dávky se zvyšují tak, že špičkoví sportovci přestávají mít dostatek sil, aby zastali trénink i práci. Problém se začíná řešit spíše tajně než veřejně, některým sportovcům jsou pro trénink poskytovány pracovní úlevy, někde jim i přidají něco na přilepšenou, nejeden sportovec toho začne využívat především k to­mu, aby získal někdy i víc, než by mu příslušelo. Protože problém je řešen mlčky, skrytě, protože o něm přeskakují jen neúplné a často hodně zkreslené zprávy, snaží se centrální orgány zpřísnit dohled nad hospodařením přede­vším oddílů, které provozují atraktivní sporty.

A tak narůstá napětí mezi snahou dostat se se svými sportovními celky výkonnostně co nejvýš a obavami, zda tyto metody jsou přiměřené socialis­tické tělesné výchově a sportu, zda jsou v souladu s její morálkou a výchov­nými cíli.

Dne 19. března 1951 se slučuje Sokol Zbrojovka se Sokolem Brno l v nej­větší československou jednotu: Sokol Zbrojovka Brno l. Starostou byl zvolen Václav Nečas.

Do složité situace se dostává SZBI v roce 1952 při výstavbě zalužáneckého stadiónu. Práce pokračují rychle a úspěšně, brigádníků je dostatek (i když ve srovnání s budováním zimního stadiónu přece jen méně), stavba probíhá za zjevné podpory státu, ministr pověřený řízením tělesné výchovy armádní generál Ludvík Svoboda stavbu podporuje, kde jen může, stavební práce však nejsou snadné.

Staví se totiž v místech, kde býval po dlouhá staletí rybník, v prostoře, o které někteří geologové tvrdí, že je zde nevhodné budovat, protože podloží prostě neunese těžší stavbu. Proto je už během výstavby rozhodnuto, že sta­dión nebude vybudován ve své betonové, tedy definitivní podobě, ale s hle­dištěm, které bude jen provizorní, hliněné, rozvrstvené na stupně jen dřevem. Teprve až si náspy sednou, až bude jisté, že podloží unese i těžkou betono­vou stavbu včetně diváků, bude stadión dobudován do definitivní podoby.

Nelze tu vzpomínat, co to znamenalo všechny plány i postup prací změnit, co kolem těch věcí bylo jednání i napětí, podstatnější je, že v druhé polovici roku 1952 přikročili stavbaři k odstraněn! patky půdy v místech, kde mělo být cvičné hřiště. Odstranění patky půdy mělo nečekané následky: začal se sesouvat celý dlouhý svah mezi hřištěm a Vysokou školou zemědělskou. Po­sun půdy byl tak mocný, že rozrušil vodovodní řád, přivádějící do Brna vodu až z Březové, vodovodní řád praskl, stavba byla pod vodou, Brno navíc ohro­ženo, že bude trpět po týdny nedostatkem vody.

Ludvík Schlossárek, předseda budovatelské komise SZBI, se dostal do situace, která hrozila soudem. Škody byly sice rychle napraveny, sesouvání pů­dy likvidováno, na pořad dne se však dostaly staré spory, zda vysušené zalužánecké rybníky byly vhodným prostorem pro výstavbu největšího českosloven­ského stadiónu. Plány musely být znovu změněny, cvičné hřiště přesunuto, architekt stadiónu ing. Bohumil Fiala měl problémů víc než dost.

Nelze se divit, že složitost úkolů mnohé lidi vyčerpala, že přemýšleli stále častěji, jak se práce a tím i svízelů vzdálit.

Do toho přišlo usnesení strany a vlády ze dne 10. listopadu a 2. prosince 1952 o opatřeních k rozvoji tělesné výchovy a sportu. Usnesení zgruntu reor­ganizovalo strukturu naší tělovýchovy. Tělesná výchova a sport byly označeny za věc státní důležitosti a za jejich rozvoj se staly odpovědnými zvláštní státní orgány řízení a kontroly tělesné výchovy, ústředně představované Státním výborem pro tělesnou výchovu a sport při vládě republiky. Současně byla reorganizována struktura celého hnutí: vzniklo šest nových tzv. úseků spoju­jících ve své činnosti péči o povinnou i dobrovolnou tělesnou výchovu. Úsek Sokola měl pečovat jen o vesnickou tělovýchovu, samostatný úsek tvořily školy, strojírenství se sdružilo v Dobrovolné sportovní organizaci (DSO) Spar­tak. Ten měl své centrální i krajské orgány, jednoty Spartaku byly řízeny po své spartakovské linii.

Sokol Zbrojovka Brno l se stal podle zásad výrobního principu, podle kte­rého byla nová struktura naší tělovýchovy vybudována, součástí organizace Spartak, změnil své jméno a to hned dvojím směrem. Zmizel název Sokol (nahradil jej Spartak), a protože závod Zbrojovka byl přejmenován na Závod Jana Švermy, měli jsme v Brně na začátku roku 1953 jednotu s názvem Spar­tak Brno ZJŠ.

To však byl jen celkem vnější zásah do života jednoty. Nový zákon určoval, že každý občan má pěstovat tělesnou výchovu a sport buď v rámci svého pracoviště (závodu) nebo v místě svého bydliště. Výjimky nebyly připuštěny. Někdy se na těchto zásadách trvalo tak striktně, že nejeden pravidelný cvičenec se raději cvičení vzdal, než by dojížděl za tělovýchovou do míst, na něž nebyl zvyklý a v nichž neměl známé.

Záměr těchto usnesení byl v zásadě správný: Sjednocená tělesná výchova a sport se ocitly ve velmi složité situaci, takřka každý den byly odhalovány tam či onde zjevné nešvary, kupčení, nebylo pochyb ani o tom, že v někte­rých jednotách se scházeli lidé spíše proto, aby sjednocené dílo narušovali, než upevňovali. Rozrušením zaběhlé organizace se domnívali iniciátoři usne­sení dosáhnout toho, že budou rozptýleni lidé, kteří si příliš zvykli na to, že ruka ruku myje a nakonec všechno zahladí.

Z celku SZBI museli odejít všichni, kdož patřili pod jiné dobrovolné sportov­ní organizace, např. studenti vysokých škol do Slavií, dorost do školských tělovýchovných jednot. Nastalo proto velké stěhování. Zbrojovku opustili především studenti-košíkáři a atleti, lidé, kteří nebývali v okolí stadiónu na Leninově a kolem Lužánek, úbytky byly tak velké, že v roce 1954 má Spartak ZJŠ zhruba jen kolem 2500 členů.

Končí období slučování, je vystřídáno fází reorganizací a tím i rozchodů. Z velké jednoty, která se po svém sloučení chtěla stát významnou celostátní silou, se stává jednota radová. Tato změna působí na řadu funkcionářů tak, že se svých funkcí vzdávají a odcházejí do tělovýchovného ústraní.

XII. Reorganizace

V roce 1948 je Zbrojovka Brno opět prvoligová. Sotva je l. liga zahájena, už je rozhodnuto, že se fotbalové soutěže u nás nebudou hrát systémem pod-zim-jaro, že naopak začnou na jaře a skončí na podzim. Protože však jaro 1948 bylo už to tam, bylo usneseno, že l. liga 1948 se bude hrát jen jednokolově, jen na podzim. Navíc je už předem známo, že z l. ligy nebude nikdo sestupovat a že poprvé v ní bude hrát nový armádní sportovní klub ATK Praha.

V této zreorganizované lize končí Zbrojovka až na 13. místě s pouhými 8 body, se skórem 21:43, tedy se zvlhlým střeleckým prachem a s náznakem, že nebude nijak lehké dát mužstvu stejnou výkonnost jako před válkou.

V roce 1949 se stává vítězem ligy NV Bratislava, tímto rokem začíná první údobí nástupu slovenské kopané. Je sice celkem brzo přetrženo úspěchy praž­ských celků (zvláště Dukly), nebo dokonce i mistrovským titulem Spartaku Hradec Králové, je to však nepochybně éra, ve které se slovenská mužstva dostanou překvapivě rychle před týmy moravské a nakonec zaujmou vedoucí roli v celém československém fotbale. Snad je to dáno i tím, že reorganizace, které od roku 1949 stíhaly jedna druhou, nepůsobily takové potíže celkem mladým a snadno se přizpůsobujícím slovenským celkům jako klubům, které byly zvyklé jet po vyježděných kolejích a které rychlé reorganizace vyváděly z míry.

V roce 1949 končí Zbrojovka na 12. místě, z 26 utkání vyhrála v lize jen pětkrát, osmkrát remizovala, 13krát prohrála, dala 47 branek, zato plných 94 gólů inkasovala. To znamená sestup. Na dlouhá léta. Do I. ligy se vrací Zbrojovka až v roce 1962, s podzimkem. Sestup v roce 1949 znamená dlouhodobý ústup ze slávy.

Proč je pokles tak trvalý?

Československá kopaná prochází řadou reorganizací. Snahou řídících or­gánů je svést nekompromisní boj s nešvary, do kopané přicházejí lidé, kteří jsou přesvědčeni, že kopanou lze hrát čistě amatérsky, bez jakýchkoli od­měn a výhod. Jsou přesvědčeni, že ji lze vytrhnout z obecných vývojových ten­dencí, které panují ve světě, že československou kopanou je možno vystavět na zcela nových základech, že její reorganizaci je možno realizovat velmi rychle, protože kopaná je masový sport, má spoustu velmi dobrých hráčů, kteří ji pak mají navíc tak rádi, že ji neopustí, i kdyby ztratili výhody, na které si navykli.

Mnoho nadějí a víry je vkládáno ve vojenský tým ATK Praha. Je to celek nového typu, jsou do něho vybíráni hráči dobrých morálních kvalit, ukáznění, kteří chtějí vyniknout, pro které se stává skutečnou ctí, když oblékají repre­zentační dres. Do ATK jsou získáváni hráči mladí, ze všech končin republiky, výkonnost mužstva jde výrazně nahoru.

Navíc se řídící orgány naší kopané snaží o to, aby vznikem nových závod­ních sokolských jednot a jejich slučováním s tradičními fotbalovými celky byli z činnosti vyřazováni funkcionáři, kteří byli zatíženi minulými zvyklostmi, přetahováním hráčů, profesionalismem, prostě celou velkou sumou zvyklostí, bez nichž si už kopanou nedovedli ani představit. Fotbalové funkcionářské kádry se tedy dost rychle mění, přicházejí noví lidé, osvojují si však velmi rychle staré zvyklosti. Čemuž se nelze nijak zvlášť divit. Neboť hráči zůstávají, A ti hledají všechny možné cesty k tomu, aby si uchovali výhody, na které na­vykli.

Fotbalové orgány se však nespokojují jen tím, že vytvářejí podmínky pro uplatnění nových fotbalových funkcionářů. Reorganizují soutěže. Sledují při­tom záměr, aby postupové klíče byly natolik jiné, aby nedovolovaly spoléhat se na zaběhlé zvyky. Zvláště od konce roku 1952 nastávají změny tak radi­kální, že naše kopaná se ocitá vlastně ve stavu permanentní reorganizace.

Do ligy (teď je nazývána celostátním mistrovstvím) nepostupují vítězové niž­ších soutěží, ale tzv. nejlepší celky čelných dobrovolných sportovních organi­zací, v postupu o l. ligu stačí třeba porazit jednu ze dvou Rudých hvězd (na­příklad brněnská bratislavskou), jindy je postupující prostě zvolen, protože shromáždil dostatek dobrých hráčů a jde o celek třeba vojenský.

V roce 1951 bylo např. rozhodnuto, že do celostátního mistrovství (l. ligy) postoupí čtyři semifinalisté pohárové soutěže. Proto musely nejvyšší soutěž opustit čtyři oddíly, mezi nimi i Slavia Praha, do té doby náš dosud nejúspěš­nější fotbalový celek. Mezi postupujícími byl tehdy i MEZ Židenice, který však působil v nejvyšší soutěži jediný rok (1952), umístil se v ní na posledním místě se ziskem pouhých 8 bodů. Za zmínku stojí, že v jeho řadách hrávali i žideničtí hráči Nepala a Hronek, měli však na zádech tolik fotbalových křížků, že na slovenské soupeře nemohli už prostě stačit.

Rok 1951 však nebyl vyvrcholením reorganizací. Tím byl rok 1953. V něm postupovali do celostátního mistrovství (l. ligy) vítězové krajských přeborů a nové vojenské oddíly (Rudé hvězdy), hrálo se jen půl roku, protože ostatní termíny byly vyhrazeny na přípravu národního mužstva na mistrovství světa ve Švýcarsku, na které jsme jeli v roce 1954 a utrpěli ve vylučovací skupině dvě porážky: od Uruquaye 2:0 a od Rakouska 5:0 a byli tím z dalších bojů vyřazeni. Nešlo však jen o prohry. Naše hra byla tak slabá, že bylo zcela jasné, že vinu na poklesu československé výkonnosti nemají ani tak hráči jako nemoudré reorganizace. V následujících letech hlad po reorganizacích ustal, v letech 1957-1958 se začalo hrát opět systémem podzim-jaro.

O rozhodujícím reorganizačním vlivu na osudy fotbalové Zbrojovky však teprve bude řeč: Šlo o rozhodnutí, že každý musí pěstovat sport na vlastním pracovišti, kdo tedy pracuje ve Zbrojovce, musí nosit i její dres. Toto usnesení zasahuje Zbrojovku dvojím směrem a má rozhodující vliv na její výkonnost a tím i fotbalové osudy.

Ještě za SK Židenice přichází do Brna olomoucký dorostenec Karel Kohlík, začíná v obraně, usazuje se na místě pravého obránce a začíná tvořit se Slámou (ten však hraje dva roky za ATK Praha) dvojici, která výkonnostně dosahuje velmi dobré úrovně. Od roku 1949 se uplatňuje fotbalově i hokejista Bronislav Danda, hráč s velmi dobrou technikou a chytrou přihrávkou.

Kopané však na začátku 60. let zanechávají takřka všechny bývalé opory v čele s Oldřichem Rulcem, vůbec největší brněnskou fotbalovou postavou. Rulc přišel do Brna z Prahy, tam pro něj nebylo ve Spartě dost místa, na Brno rychle přivykl, cítil se tu jako mezi rodnými. Byl to velmi dobře vybavený fotbalista, který měl rychlý sprint a nepokrytou touhu hrát co nejjednodušeji, tedy přímo proti brance, ostře proti ní vysprintovat a střílet, už z hranice vel­kého vápna. Měl úniky, kterých se obávali všichni obránci, měl jednoduchou, ale nesmírně účinnou a rychlou kličku, byl to hráč, který dovedl rozhodnout utkání. Ať už gólem, nebo vynikajícím centrem, nebo přesně zahraným ro­hem. Hrál za SK Židenice plných 20 let. S ním zanechávali kopané i Kopec­ký, oba Vaňkové, Galáb atd.

Přicházeli však jiní. Především hráči SK Husovice, ti, kteří byli zaměstnanci n. p. Zbrojovka (tehdy přejmenované na Závody Jana Švermy), kteří znamenali pro fotbalové Brno v minulosti dost, kteří však v době přechodu do Zbrojov­ky byli povětšině na samém konci své fotbalové kariéry a kteří se navíc za­bydlili v divizní úrovni, v soutěžení s moravskými celky a soupeři, na které si tak zvykli, že když měli nastupovat proti slovenským či předním pražským klubům, byli handikapováni.

V brance se na začátku 50. let střídali Škarytka, Klimeš a Palán (Sochor chytal jen krátce po Kopeckém), obrannou trojici tvořívali zpravidla Kohlík. Sláma, Čejka, často Plšek či Hájek, v záloze se střídali Zapletal, Róssler, Buchta a Schón, mezi záložníky se stále častěji objevoval i odchovanec Máchovský, útok měl k dispozici stále ještě Krejčíře, z husovických hráčů pak Němce, Pecháčka, dále pak Hronka, Moose, Bezděka, Smítala a Dandu.

Tito hráči tvořili poměrně dobré mužstvo. Neměli však výkonnost těch, kteří sestoupili z l. ligy. K mužstvu se vrátil trenérsky znovu Josef Eremiáš, vystří­dal ho však poměrně brzo Eduard Farda, který už tehdy začal s vysoce nároč­ným tréninkem, kterým chtěl dohnat fotbalové nedostatky jednotlivých hráčů. Bral trénink na výsost odpovědně, byl maximálně pracovitý a vyžadoval tyto vlastnosti od každého hráče. Zaváděl nové formy tréninku a vydržel s trénin­kovým žezlem až do roku 1955, kdy do Zbrojovky přišel Josef Bican.

Zbrojovácké mužstvo v té době hledalo nejmodernější tréninkové formy, nezanedbalo takřka nic, co by mohlo zvýšit jeho výkonnost, na jeho fotbalové osudy však působily mocné vnější síly, proti kterým byl oddíl bezmocný.

S jarem 1953 odcházejí do Rudé hvězdy Brno opory mužstva: Bohuš Sláma, Karel Kohlík, René Máchovský, Bronislav Danda a s nimi i Josef Eremiáš, kte­rý se stává trenérem fotbalového celku. A také František Sláma, do té doby masér a hospodář, jakých bylo v našem fotbalu jen málo. Taková ztráta byla citelná, i když se výkonnost mužstva do roku 1953 přece jen zlepšovala, od­chod nejlepších hráčů oslabil činnost celého oddílu.

Rudá hvězda navíc trénovala na zalužáneckém stadiónu, který jako by byl dobudován právě pro ni, zbrojováčtí hráči viděli na vlastní oči a denně, jak se mohou fotbalisté Rudé hvězdy na trénink soustředit, nejeden z nich toužil po tom, aby byl vybrán do toho celku, protože rozdíl v podmínkách zbrojováckých fotbalistů a hráčů Rudé hvězdy byl markantní.

Navíc bojovala Zbrojovka jeden rok o postup do ligy právě s Rudou hvěz­dou Brno, byla jí poražena, ucítila, že i výkonnostně pokulhává, to vše pů­sobilo na zbrojováckou aktivitu depresivně, zbavovalo tým optimismu.

Rudá hvězda, jejíž kádr vytvořili nejlepší zbrojováci a královopolští hráči (Bubník) pak dostala možnost vybírat si mezi fotbalisty, kteří oblékali vojen­ské sukno a tak do Brna přicházeli postupně vynikající jednotlivci jako byli Popluhár, Rufus, Bomba, Vojta, Majer, Pisa, Obert, Král atd., které vítalo Brno buď už ověnčené fotbalovou proslulostí nebo zde pod vedením J. Eremiáše rychle vyrůstali v hráče reprezentačních kvalit. To platí zvláště o Janu Popluhárovi a Františku Schmuckerovi. Rudou hvězdou a také Zbrojovkou prošel i Ivo Viktor.

To vše se však odehrávalo spíše před očima fotbalové Zbrojovky. Na jejím trávníku a stadióne. Ale bez jejího vlivu na toto dění.

Rudá hvězda postoupila do l. ligy v roce 1956. v té době končila reorganizace naši kopané tím, že se přešlo na systém jaro-podzim, aby však byl pře­chod možný, hrálo se tříkolově. Rudá hvězda Brno, která skončila v ročníku 1956-1958 na 7. místě, sehrála celkem 33 kol. O její umístění pak měli ne­malou zásluhu hráči Zbrojovky, kteří tvořili její obrannou sílu, Sláma patřil v té době mezi nejpřednější československé stopery.

Zbrojovka představovala v těchto letech celkem průměrný fotbalový celek, který měl některé sezóny dost potíží i s tím, aby se udržel v popředí tabulky divize či krajského přeboru (nešlo o sestupy, ale o reorganizace), na postupy však nestačil.

Vyrostli tu jen jednotlivci, skutečně dobrý fotbalový celek se však nepoda­řilo sestavit.

Zbrojováčtí funkcionáři se snažili být důslední v dodržováni směrnic, ote­vřeně vystupovali proti hráčům, kteří se domnívali, že získají nedovolené vý­hody, veřejně pranýřovali hráče, kteří chtěli získat úplaty.Když však v polovici 60. let (po mistrovství světa ve Švýcarsku) začali špič­koví fotbalisté dostávat takové tréninkové podmínky, aby mohli dohnat fot­balovou Evropu a svět, poukazovali na to všichni ostatní hráči, kterým se takových možností nedostalo, a kteří také toužili ocitnout se na fotbalovém výsluní. A tak rostlo napětí mezi nařízeními, prosazujícími maximální skrom­nost a snahou vytvořit podmínky, které by posunuly fotbal Zbrojovky do míst, na která byl zvyklý. Zvláště když byl na očích případ Rudé hvězdy Brno; která získáváním hráčů po celé republice takřka přes noc vyrostla ve fotbalo­vou sílu, jakou Brno mělo naposled v roce 1946-1947, tedy takřka přesně po desetileté přestávce.

XIII.V krajském přeboru

Ludvík Schlossárek vedl fotbalový oddíl jen krátkou dobu; své funkce se vzdal. Po něm přišel na vedoucí místo Oldřich Kousal, pak Bohumil Šiler, v roce 1955 byl zvolen poprvé do fotbalového oddílu Oldřich Vorba, ujal se tehdy řízení technické komise, v níž stále intenzívně pracoval E. Farda, v roce 1956 se stává O. Vorba předsedou oddílu. Tuto funkci pak vykonával až do druhé polovice roku 1967, tedy dobu, po kterou v čele oddílu vydržel jen málokterý funkcionář.

V roce 1955 může Zbrojovka počítat s brankáři Palánem a Klimešem, s obránci Markem, Hájkem, Koubkem a Maršíkem, v záloze hrají nejčastěji Ziegenfuss, Schon a Josef Jaroš, v útoku se nejčastěji objevují na pravém křídle Komárek a Koláček, na středních postech pak Sirotek, Sůra, Hradský a Smí­tal, který se však někdy střídá na levém křídle s Vognarem.

V polovici roku 1955 přichází do Zbrojovky pro trenérské žezlo Josef Bican, má tolik sil, že si v některých utkáních zahraje i ve středu útoku, pokaždé je na něm vidět, co to bývalo za hráče a jak málo z fotbalového umění zapo­mněl.

Mužstvo bylo v té době sestaveno převážně z brněnských hráčů, jen Koubek a Sirotek byli získáni z Prahy, přišli však do Brna už na sklonku své fotbalové kariéry, mohli mužstvu pomáhat spíše zkušenostmi než skutečně velkými výkony.

Hráči v té době byli řádně zaměstnáni, pracovalo se po celý den, pro trénink zbylo až pozdní odpoledne. Továrna fotbalisty nijak zvlášť nepodporovala, uvědomovala si, že hrát krajský přebor je věc ve fotbalu docela běžno. Hráči to chápali, brali na vědomí, jejich pracovní výkony byly na úrovni, nelze se však divit, že fotbalová výkonnost nebyla nijak oslňující.

Poměry v naší kopané byly tehdy strohé, přestupní řád nepřipouštěl vyplácet sumy za přestupy; ani hráčům, ani oddílům. Navíc ve Zbrojovce bylo tak malunko peněz, že na poskytování nějakých zvláštních výhod pro hráče nebylo ani pomyšlení.

Teprve koncem 50. let se začala situace poněkud měnit. Dukly a Rudé hvězdy se již totiž zabydlely, měly dokonce už dost stálé jádro mužstva, no­váčci do nich přicházeli a po dvou rocích zase odcházeli. Protože byla dodr­žováno praxe, aby vojáci konali základní službu mimo své bydliště, přicházeli do moravských fotbalových Dukel dost často i hráči ze Slovenska, tedy z území, kde v té době prožíval fotbal u nás nejprudší vzestup. A proto si sloven­ští fotbalisté na Moravě zvykali, nejeden z nich byl ochoten tu zůstat. Z Du­kel se tak dostalo do Zbrojovky několik hráčů, kteří jí po skončení prezenční služby pomohli pomalu, ale přece jen jistě, zvedat její výkonnost.

Zbrojovácký dres začali postupně oblékat obránce Maršík, brankáři Štrait a Smola, Látal, brankář Michlovský, z dorostu přicházeli někteří nadaní hrá­či, prostě mužstvo bylo postupně přestavováno a zrálo k lepším výkonům.

Josef Bican v Brně dlouho nevydržel. Odešel už v roce 1956, na jeho trenérské místo nastoupil František Čejka, toho vystřídal v roce 1958 Alois Ondráček a v roce 1959 Svatoslav Vrbka. Za jeho působení bylo mužstvo už natolik dobře sestaveným a dobře si rozumějícím kolektivem, že Zbrojovka se po dost dlouhé přestávce zase dostávala nahoru a probila se z krajského přeboru do II. ligy.

V roce postupu do II. ligy hrálo mužstvo v sestavě Michlovský (Klimeš) – Schón, Hájek, Maršík – Ziegenfuss, Jaroš (ale také Schonauer) – Komárek, Látal, Jan Stloukal a Vognar; v útoku se střídali navíc i Látal a Marek. Toto mužstvo pak postupně doplnili Potaš, Haspra, který hrával křídelního útoč­níka, později pak Jaroslav Vojta, také křídelní útočník, Urbánek a Hlaváč, kteří byli také všichni posilami pro útočnou formaci. V roce 1961 bylo pohro­madě už mužstvo, v němž někteří hráči mě|i už prvoligovou výkonnost, oddíl bylo možno formovat k útoku na vyšší pozice.

Nechyběly však ani odchody. V roce 1959 odešli na vojnu Komárek a Hrad­ský a ocitli se v dresu brněnské Rudé hvězdy. Hráli tedy na témže stadiónu, měli však k tréninku výrazně lepší podmínky (v Rudé hvězdě pracovali hráči tehdy čtyři hodiny), ostatní pracovní dobu věnovali tréninku. Nelze se divit, že oba zbrojováci rostli v dresu Rudé hvězdy velmi rychle, byli to hráči, kteří dokazovali, že brněnská dorostenecká líheň je stále dobře vedena. Komárek i Hradský vynikali bojovností, nebáli se osobních soubojů, dovedli dát do zá­pasu všechny síly, nikdy se nestalo, že by složili flintu do žita. Oba začínali v útoku, s přibývajícími lety se přesunovali do zadních řad.

Pozoruhodné bylo brněnské působení Josefa Bicana. S ním přišla do Brna znovu fotbalová sláva, leckdo si myslil, že Bicanovi se podaří zázrak, že vedle něho se z průměrných hráčů stanou mávnutím proutku velké osobnosti. Bican byl přesvědčen, že se trenérské dílo bude dařit, nebylo mu tehdy nijak do skoku, protože Slavia Praha už neměla o něho zájem a s trenérstvím teprve začínal.

Když se mu všechno nedařilo, jak by si byl přál, našlo se několik jednotliv­ců, kteří mu ztrpčovali život, Bican se rozhodl hledat trenérské štěstí jinde. U nás se mu pak nijak zvlášť nevedlo, teprve když vyzkoušel své síly v Belgii, začal být uznáván i jako trenér.

Vůbec celá 60. léta jsou ve Zbrojovce charakteristická hledáním trenérské osobnosti. Zatímco v Rudé hvězdě J. Eremiáš dokazoval, že vyrostl v jednoho z nejlepších československých trenérů, Zbrojovka neměla takové trenérské štěstí, protože E. Farda stále více inklinoval k hokeji, stal se nakonec trené­rem hokejistů Rudé hvězdy a pak i národního mužstva. Byl v té době vysoce vážen jako člověk na výsost pilný, náročný na sebe i hráče, dbající na vý­chovu a morálku. Zastával v TJ Zbrojovka řadu funkcí, v nejednom období byl motorem její aktivity. Dne 25. ledna 1961 se vydal do Bratislavy na zápas Slovanu se Spartou, když se pak pozdě v noci vracel na kluzké silnici autem domů, nezvládl zatáčku a narazil na protijedoucí vojenský kamión. Srážka byla tragická. Sportovní Brno ztratilo v Eduardu Pardovi jednoho z nejoběta­vějších funkcionářů. Zbrojovka pak činovníka, který jí dal více než 25 let skutečně nadšené práce.

V polovici roku 1960 mělo tedy fotbalové Brno hned dvě ligy: V první hrála Rudá hvězda, ve druhé Spartak ZJŠ, obě mužstva měla ve svém středu ně­kolik skutečně dobrých fotbalistů, mezi oběma oddíly se zlepšovala spoluprá­ce, zdálo se, že fotbalové Brno má předpoklady vrátit se do slavných dob, kdy SK 2idenice hrával úspěšně Středoevropský pohár.

Zbrojovka se mohla na fotbal soustředit více už proto, že narůstající hoke­jové problémy naznačovaly, že v jedné a téže jednotě není možno při mini­málních finančních prostředcích udržet současně hokejovou a fotbalovou špičkou. Určitě přece není náhoda, že zatímco na začátku 60. let dosahovali hokejisté Zbrojovky svých největších úspěchů, fotbalisté nastupovali sestup­nou cestu, a teprve když se objevily narůstající problémy mezi hokejisty, za­čali se fotbalisté vzpamatovávat, opustili krajský přebor a dostali se blíž na fotbalové výsluní; i když ještě zdaleka ne do jeho středu.

Historie TJ Zbrojovka prostě dokazuje (a tím poučuje), že oba naše nej­atraktivnější sporty spotřebují při špičkové výkonnosti hráčů tolik funkcionář­ské energie a péče, že jen málokde se najde dostatek schopných funkcioná­řů, kteří by utáhli dvoustrannou zátěž.

XIV. Nezvyklá síla

V sezóně 1960-1961 uhrála Zbrojovka ve II. lize střed tabulky, do sezóny 1961 – 1962 nastupovala posílena dobrými útočníky (byla o nich řeč v před­cházející kapitole), skončila na 4. místě a podala důkaz, že mužstvo je nato­lik silné, že může reálně myslit na první ligu. Mělo dobrý útok, dobře pracu­jící obranu, ve které vynikal M. Hájek, hráč, kterému bylo nejednou nabízeno angažmá v jiných (ve vyšších soutěžích hrajících) celcích, který však věrnost oddílovým barvám vždy považoval za vysokou fotbalovou hodnotu.

Od jara 1962 se začalo v Brně jednat o rozpuštění fotbalového a hokejo­vého týmu Rudé hvězdy. Brno se však nechtělo vzdát obou velmi silných cel­ků, chtělo hráče udržet pohromadě, šlo tedy o to, do kterých TJ hokejisty a fotbalisty RH Brno přesunout. O fotbalisty mělo zájem Královo Pole, chtělo do zelenobílého dresu obléknout především Vlastimila Bubníka, který vyšel z krá­lovopolských řad. Spartak Královopolská strojírna se probil v roce 1961 do l. ligy, Rudá hvězda z ní právě v tom roce sestoupila, proto se zdálo, že sply­nutí KPS a RH bude přirozené. Se záměry Králova Pole byl projevován sou­hlas.

Hokejisté RH Brno měli přejít do Zbrojovky. Ta měla v té době dost problé­mů, zažila dokonce sestup, předpokládalo se, že Zbrojovka sloučením s hoke­jisty Rudé hvězdy vytvoří celek, který by měl tak široký hráčský kádr, že by kolektiv Komety bylo možno dokonce posílit a tak nahradit úbytek v přísunu hokejistů, kteří přicházeli na vojnu.

Věci se však vyvíjely jinak. Hokejisté Zbrojovky se probili na jaře 1962 znovu do l. ligy. Tím se stalo sloučení hokejového celku Komety se Zbrojovkou nečekaně složité, jedno a totéž mužstvo nemohlo mít v I. lize dva celky, toho využili funkcionáři ZKL Brno (především Ladislav Juřík) a působili na ho­kejisty Komety tak silně, že ti se rozhodli přejít do TJ ZKL Brno. Odmítli na­bídku Králova Pole, poukazovali na to, že se s některými královopolskými funkcionáři prostě nepohodli.

Zbrojováčtí funkcionáři (především K. Skřepek, O. Vorba, M. Jaroš a K. Unzeitig) si uvědomili, že teď je nutno bojovat o fotbalisty Komety. Dostali se sice do sporu s představiteli Králova Pole, ale krajské orgány ČSTV, které o přechodu sportovců Rudé hvězdy rozhodovaly s konečnou platností, při­hlédly k žádosti samých fotbalistů, kteří se rozhodli, že obléknou zbrojovácký dres. Mezi fotbalisty měl tehdy rozhodující slovo K. Kohlík, B. Sláma už do-hrával, VI. Bubník byl v té době více soustředěn na hokej než na fotbal.

V polovici roku 1962 bylo o všem rozhodnuto. Dne 1. července 1962 fúzo­val fotbalový oddíl Rudé hvězdy se Zbrojovkou a ta měla rázem prvoligovou příslušnost, kterou RH Brno Zbrojovce dobyla. B-mužstvo nově sloučeného od­dílu hrálo ve II. lize, C-mužstvo (i to přešlo z Rudé hvězdy) přineslo do Zbro­jovky divizní příslušnost (v jeho brance hrál Viktor), D-mužstvo pak hrálo v I.A třídě. Zbrojovka představovala v roce 1962 jeden z nejsilnějších a nej­početnějších československých fotbalových celků, jen málokterý oddíl se u nás mohl pochlubit tak početným a výkonným hráčským kádrem. Špičková úroveň tu doslova přecházela do masových rozměrů.

Sloučením s Rudou hvězdou se vrátili do Zbrojovky Kohlík, Máchovský, Komárek, Jan Stloukal, Koláček a Hradský, kteří předtím, než odešli do Rudé hvězdy, oblékali dres Zbrojovky. Počet hráčů dokazuje, že fotbalisté Zbro­jovky tvořili jádro Rudé hvězdy, že sloučení obou oddílů bylo přirozeným ná­vratem.

V roce 1962 nastupoval Spartak ZJŠ Brno v prvoligové soutěži s těmito hráči: V brance chytával Schmucker (zaskakoval Spišiak), obrannou trojici tvořili zprava Vítů, Kohlík a Janoščin, sem tam zaskočil i Navrátil. V záloze se střídali Máchovský, Stloukal, Šón a Komárek, pro útok byli k dispozici Salaj, Koláček, Lichtnégl, Bubník, Kulan, Majer, Hradský a Barták.

To bylo velmi silné mužstvo. Obrana hrála skutečně výtečně, když se muž­stvo soustředilo na bránění, bylo mu velmi těžké dát branku. František Schmucker byl vynikajícím brankářem, měl velmi dobré fyzické předpoklady, sílu i výšku, výtečně kryl vysoké míče, dovedl se vrhat i po míči, který měli protivníkovi útočníci na samé kopačce, dovedl dát obráncům, kteří hráli před ním, takovou jistotu, že o zbrojovácké obraně šel tehdy po republice jeden hlas, že patří mezi naše nejlepší.

Oporou byl i Karel Kohlík, hráč, který na místě stopera vystřídal se zra­něním už laborujícího Bohuše Slámu a převzal takřka všechny jeho typické vlastnosti: nebojácnost, důraz, schopnost rozeznat, kdy atakovat útočníky soupeře, velmi dobrou hru hlavou, schopnost dirigovat spoluhráče. K. Kohlík vydržel hrát až do svých 38 let, jeho výkonnost přitom neklesala, patřil až do roku 1967 ke zbrojováckým oporám.

Vítů a Janoščin byli hráči s rychlým startem na míč, oba sice menších postav, zato s velmi dobrým startem na míč, Kohlíka dobře doplňovali, Miro­slav Vítů pak vydržel hrát standardně s velmi dobrou výkonnost! víc než 10 let a převzal od Kohlíka kapitánskou pásku.

Středoví hráči byli spolehliví, nechyběla jim bojovnost, dovedli dobře vy­tvářet spolu s obránci obranný val, dovedli dobře i vést a rozehrávat míč, nikdy však mezi nimi nebyl příliš dlouho hráč, který by byl velkou osobností, špílmachrem, který by dokázal vtisknout mužstvu pevný styl hry. Zbrojováčtí záložníci se v této době ze všeho nejvíc přizpůsobovali potřebám obránců a útočníků.

Otok Zbrojovky měl zato hned dvě velké osobnosti: Vlastimila Bubníka a Karla Lichtnégla. Oba byli velmi dobře technicky vybaveni, oba vynikali v hlavičkových soubojích, jejich největší předností však byla přesná, nápaditá rozehrávka, čich pro gólové šance, schopnost vystřelit. Bubník se již sice blí­žil závěru své fotbalové kariéry, Lichtnégl však byl v plném rozkvětu svých fotbalových sil, proto se posunoval často i do středu pole pro míče, které pak rozehrával Bubníkovi, tvořícímu hrot útoku. Oba hráči vytvořili velmi dobře spolupracující dvojici, rozuměli si. Křídelní útočníci se jejich hře přizpůsobo­vali, Salaj i Koláček vynikali prudkým během i pohotovou střelbou, podobně hrával i Kulan, Majer dával přednost technice a fintě, l on však dovedl dobře střílet.

V polovici roku 1962 sestavila Zbrojovka i velmi silné B-mužstvo. Dala v něm dohromady své hráče s těmi, kteří přešli z Rudé hvězdy a hráli v jejím divizním B-týmu.

V sezóně 1962-1963 hrálo B-mužstvo Spartaku ZJŠ zpravidla v této sesta­vě: Viktor – Buran, Hájek, Navrátil – Ziegenfuss, Majer – Haspra, Jankulovský, Stodůlka, Brada a Barták; pomáhal často i Látal. Bylo to dobré mužstvo.

Ivo Viktor se v té době už stal vynikajícím brankářem, dovedl totéž co Schmucker, zaskakoval za Schmuckera vlastně už jen proto, že Schmucker svou výškou a popularitou působil na útočníky soupeře depresivněji, než tehdy ještě dost málo známý Viktor. Viktor nesl své náhradnictví dost těžce, raději se s Brnem rozloučil (přišel sem z Prostějova) a přestoupil do pražské Dukly, kde se stal brzo brankářem číslo 1 a také gólmanem reprezentačního mužstva.

Další výraznou postavou byl stoper Hájek, který to několikrát zkoušel vedle Kohlíka, ukázalo se však, že oba hráči jsou zvyklí na místa stoperů, že je zbytečné je nutit, aby hráli vedle sebe. Oba krajní obránci hráli dobře, spolehlivá byla i středová dvojice, mezi útočníky vynikali dravostí a střeleckou potencí Jankulovský (hráč jugoslávského původu, který přišel do Brna z Pudlova) a Slovák Brada. Když pak vedle nich stále častěji hrával Jaroslav Vojta, byl sestaven útok, který měl nemalou rasanci i rychlost.

Nelze se divit, že tento tým vyhrál II. ligu, do I. však nepostoupil, protože jeden a týž oddíl neměl právo mít v téže soutěži (I. lize) dvě mužstva. Na podzim neprohrálo B-mužstvo Zbrojovky ani jeden zápas, jaro už nebylo tak slavné, na konci soutěže však tu byl zisk plných 38 bodů a s nimi i prvního místa.

K tomu je nutno poznamenat, že A-mužstvo Zbrojovky mělo v téže sezóně v I. lize nejednu potíž, bylo dokonce ohroženo sestupem, proto bylo B-muž­stvo sestavováno tak, aby vyhrálo II. ligu a probilo se do I., kdyby z ní A-muž­stvo náhodou sestoupilo.

Je dobré si také připomenout, že v této době byli všichni hráči zaměstnan­ci závodu, denně chodili pracovat na qtyři hodiny do nejrůznějších provozů a dokázali tu odvést solidní kus práce. Někteří z nich byli ještě na jaře 1963 ve vojenské uniformě (Schmucker, Vítů, Janoščin). Byl to pozoruhodný stav. Vlastně to byli od začátku 50. let první vojáci, kteří hráli za civilní oddíl. A dokonce prvoligový.

Výkonnostní vzestup, který začal v roce 1959 postupem do II. ligy a který vrcholil v roce 1963 tím, že Zbrojovka v tom roce dobyla prvoligovou přísluš­nost dokonce dvěma mužstvy, nesl v sobě i řadu problémů, které se postupem doby měnily ve svízele.

Na prvním místě je nutno nezapomenout na skutečnost, že s mužstvem Rudé hvězdy se nevrátil do Zbrojovky trenér J. Eremiáš. Na jeho místo na­stoupil Rudolf Krčil, který však vydržel u mužstva jediný rok. Bylo mu vytýká­no, že ze spousty více než dobrých hráčů nedokázal vytvořit opravdu dobře hrající mužstvo.

Problémy byly i s hrací. Bylo jich víc než 22, polovice hrála v první, druhá půlka pak ve druhé lize. Málokterý druholigový hráč však byl přesvědčen, že právě on patří do II. ligy, takřka všichni se cítili být povoláni hrát ve špič­kovém mužstvu. Hráči byli nespokojení, někteří z nich začínali odcházet, o ji­né se zajímaly oddíly, které vycítily, že Zbrojovka má víc hráčů, než o kolik se stačí dobře starat.

Tyto problémy přerostly v úpadek hry B-mužstva, to už v roce 1964 sestou­pilo ze II. ligy, v té době vedl A-tým nový trenér Alfréd Sezemský, který získal trenérské ostruhy prací s mládeží. Počínal si lépe než Krčil, koncem roku 1964 však přijal nabídku z rakouského Kapfenbergu a odešel do tohoto města.

V sezóně 1962-1963 začala hrát Zbrojovka v té době už velmi populární Veletržní pohár. Hned napoprvé vypadla již v l. kole s Petrolulem Ploesti, v sezóně 1963-1964 však hrála velmi dobře, probila se až do semifinále, ve kterém tehdy podlehla velmi silnému mužstvu Standartu Lutych až ve třetím, rozhodujícím zápase těsně 0:1. Byl to jeden z největších úspěchů celé historie fotbalové Zbrojovky.

Dalšího nemalého úspěchu dobyli zbrojováci v sezóně 1965-1966, kdy ve Veletržním poháru vyřadili jedno z nejpřednějších italských mužstev Fioren-tinu z Florencie (o rok později byla mistrem Itálie) a teprve čelný skotský klub Dunfermline zastavil postup Brňanů.

Svou účast ve Veletržním poháru zakončila Zbrojovka v letech 1966-1967, kdy ji hned v prvním kole vyřadil los, příznivější Dinamu Záhřeb. Tehdy se rozloučila i s prvoligovou účastí a tedy i právem reprezentovat českosloven­skou kopanou ve Veletržním poháru.

Sezóny po sloučení s RH Brno byly úspěšné i ve výchově dorostu. V roce 1962 tu zaráz byla dvě ligová mužstva dorostenců, z nejlepších hráčů obou týmů byl pak sestaven celek, který se stal v sezóně 1963-1964 přeborníkem Československa. Nejvýraznějšími postavami tehdejšího mužstva byli Sýkora, Zduba, Gulda, Hlaváč, Urbánek a Stodůlka, kteří pak posilovali postupné A-mužstvo a mnozí z nich se stali po několik sezón i jeho oporou.

Sloučení s Rudou hvězdou prostě pomohlo brněnské kopané k tomu, aby dobyla všestrannou autoritu v československé a do značné míry i evropské kopané. Příznivé výsledky však trvaly jen pět let. Poté došlo k poklesu.

XV.Mistr remíz

Už v sezóně 1962-1963 dosáhla Zbrojovka ze 26 zápasů celkem 7 remíz, dokázala hrát nerozhodně každé čtvrté utkání. Také poměr branek to potvrzo­val. Zbrojovka nestřílela svým soupeřům za prvoligovou sezónu 33 gólů, inka­sovala jich 32. V následujících třech prvoligových ročnících se stala Zbrojov­ka králem remíz. Vyrostla v československé kopané v jednoho z nejvýrazněj­ších představitelů obranářského fotbalu. Nelze se tomu nijak zvlášť divit. Po A. Sezemském se stal trenérem Karel Kolský, vynikající záložník a mistr obra­ny v mužstvu pražské Sparty a také v mužstvu národním. Předtím trénoval Duklu Praha, v ní vychoval v mistry bránění Nováka, Masopusta a Pluskala. Navíc Zbrojovce chyběli stále citelněji útočníci, kteří by dokázali soupeře prostě rozstřílet. Zvláště když po roce 1962 začal v útoku stále častěji vyne­chávat a v následujících letech hrát stále více příležitostně než soustavně VI. Bubník.

Na začátku roku 1963 hrávala Zbrojovka nejčastěji v sestavě: Schmucker – Vítů, Kohlík, Janoščin – Komárek, Stloukal – Kulan, Koláček, Lichtnégl, Bubník a Majer. V sestavě se sem tam objevuje i Demovič. Ale už na podzim 1963 je dosud stabilní sestava dost výrazně pozměněna. Hrává se zpravidla ve složení: Schmucker – Vítů, Kohlík, Písek – Komárek, Stloukal – Majer, Lichtnégl, Jankulovský, Brada a Hlaváč (tedy stále častěji hráči, kteří sem přecházejí buď z B-mužstva nebo z dorostu) mezi útočníky se začínají stále častěji objevovat také Farmačka a Sněhota, Kulan je naopak už v Prešově, kde obléká dres rychle se lepšícího Tatranu.

V sezóně 1963-1964 zaznamenává Zbrojovka v 1. lize už jedenáct remíz (skóre 31:32). v sezóně 1964-1965 pak deset (skóre 19:26) a v letech 1965 a 1966 dokonce rekord: celý tucet remíz při skóre 19:26.

Čísla jasně dokumentují, jak slábla střelecká potence zbrojováckých útoč­níků, jaké potíže měl K. Kolský se sestavením útoku (však byl také takřka v každém utkání jiný), jak silná však současně byla obrana, v níž dominovali Schmucker a Kohlík, a kde se na výborného obránce zaškoloval i Písek.

V letech 1964-1966 hledá Zbrojovka především útočníky. Na jaře 1964 se začíná výrazně zlepšovat J. Vojta, na podzim téhož roku se ocitá mezi útoč­níky Voborný, na jaře 1965 přicházejí Chaloupka, Hrnčiar, Janků a Lunda, od podzimku 1964 se v sestavě útoku často objevuje Stodůlka a Urbánek.

S příchodem nových útočníků se však počet vstřelených branek nezvýšil. Kolo co kolo konstatují novinové referáty, že Zbrojovka dovede velmi dobře bránit, šancí si však vypracuje jen minimum, nakonec je ani nepromění, protože útočníci si se šancemi prostě nevědí rady.

Zbrojováci jsou však klidní, spoléhají na obranu, vědí, že z remíz nikdo ni-|cdy velkou slávu nenadělal, jsou si však také vědomi toho, že dobří útočníci mizí v československé kopané doslova před očima a že získat hráče, který by se dokázal útočně prosadit, je věc nadmíru těžká. Jsou si vědomi, že re­míza znamená bod a že body rozhodují o tom, jak mužstvo skončí v tabulce.

Zbrojovka se sice umisťuje jen těsně nad pásmem sestupu (9., 11. a 10. místo do roku 1966), toto umístění však není hanbou, protože se zvedá druhá vlna vzestupu slovenské kopané. Právě v těchto letech se dostává do l. ligy Spartak Trnava, který pak s trenérem A. Malatinským ukončí éru nadvlády pražské Dukly.

Československá kopaná je v první polovici 60. let velmi silná, v roce 1962 dobývá stříbrných medailí na mistrovství světa v Chile, Popluhár, Masopust, Novák a Pluskal jsou označováni za nejlepší zadáky světa, v zemi tak vyni­kajících obránců a záložníků není hanbou hrát obranářský fotbal a být vy­hlášeným králem remíz.

Vývoj v B-mužstvu však začíná signalizovat vážné strázně. Už na jaře 1963 má B-mužstvo takřka jistý sestup, od podzimku pak hraje jen v krajském přeboru, zpočátku na čelných místech, později však se stále většími obtížemi. Ukazuje se, že jeden oddíl je jen stěží schopen udržet dva silně výkonné cel­ky, že tato snaha je především nad finanční možnosti oddílu. Fotbal se totiž stává na začátku 60. let stále dražším, jsou stanoveny sumy za přestupy, l když to směrnice zakazují, navykají si hráči přijímat při přestupech dost vysoké částky. A někteří začínají stále více myslet na zajištění dobrého bydla než na dobré výkony.

Ligu 1965-1966 zakončuje Zbrojovka za Lužánkami zápasem se Sp. Hra­dec Králové. Nastupuje k němu v sestavě: Schmucker – Vítů, Kohlík, Janoščin – Písek, Komárek – Lichtnégl, Janků, Sýkora. Bubník a Hrnčiar.

Je to pamětihodná sestava. Takto už Zbrojovka nikdy nenastoupila. Bubník nastoupil jen proto, že Zbrojovka byla ohrožena sestupem, dal do boje všechny síly a pomohl k tomu, že zbrojováci vyhráli 3:1. Naposled oblékli zbrojovácký dres i Schmucker a Janoščin.

Zatímco ani sám VI. Bubník netušil, že hraje v l. lize naposled, a že v něm odchází fotbalista, který začínal v Králově Poli a pomáhal Zbrojovce až do vyčerpání svých fotbalových sil, Schmucker a Janoščin byli odstěhováni za podivných okolností 18. června 1966 z Brna do Ostravy a odtud oznámili, že za ně bude se Zbrojovkou jednat Baník Ostrava, oni že se do Brna už nikdy nevrátí a nechtějí o něm ani slyšet. Jejich odchod rozbouřil fotbalovou hla­dinu, Zbrojovce však nezbylo, než kapitulovat, nechtěla-li ztratit nejen hráče, ale i finanční prostředky, které jí musel Baník za oba hráče nabídnout.

Odchod Schmuckera a Janoščina přinutil Zbrojovku měnit nejen koncepci hry, ale hledat i nové hráče. Především pak brankáře. Z Nitry byl do podzim­ku 1966 získán Viliam Padúch, který pak hájil zbrojováckou branku řadu let. Pro obranu pak byli získáni M. Zelinka (Hradec Králové), J. Bouška (Sparta Praha) a L. Húščava (D. Brno), pro útok pak P. Svoboda z Prostějova, B. Sou­kal z Chomutova a Šefčík z Prievidze. Z vlastních řad pak doplnili zvláště střed hřiště M. Stloukal a Michailidis. Stloukalův bratr Jan byl už v té době v NHKG Ostrava. Lichtnégl, který byl svědkem toho, jak je mužstvo zgruntu přestavováno a kterému bylo nejedním fanouškem předhazováno, že je na ligu už starý, odešel také do NHKG.

S podzimem 1966 měl tedy K. Kolský k dispozici zcela nový tým. K prvnímu podzimnímu zápasu jej sestavil takto: Padúch – Písek, Kohlík, Bouška, Húščava – Svoboda, M. Stloukal – Vojta, Sýkora, Šefčík a Hrnčiar. Bylo to muž­stvo nové, nesehrané, především pak mladé. Byl tu sice stále ještě K. Kohlík, kolem sebe měl však hráče o 10 až 15 let mladší. Podřizovali se mu, ale ne­bylo to ono. Bouška i Svoboda dovedli v některých fázích zápasu udivit tech­nikou i bojovností, o chvíli později však upadali do průměru. Souhra příliš neklapala, slovenští hráči si příliš nerozuměli s Brňany, i když mužstvo bo­jovalo a projevovalo snahu skutečně nemalou, už po prvních podzimních kolech bylo jasné, že boj o záchranu bude nadmíru těžký.

Navíc se na podzim roku 1966 odehrálo něco, co si zasluhuje samostatnou kapitolu.

XVI.Pamětihodná schůze

Fotbal se neobejde bez schůzí, porad, hodnocení. Často bývají stejně dra­matické jako boje na trávníku. Znám hodně lidí, kteří dovedou o fotbale da­leko lépe povídat, než jej hrát. Jsou dokonce mistři fotbalových zkazek. Je­jich lidoví vypravěči. Dovedou líčit fotbalový zápas, hráče, jejich povahy, záměry, svízele a vůbec věci kolem kopané tak, že je radost naslouchat. Vů­bec si někdy myslím, že nejednou se hlásí lidé o fotbalové funkce proto, aby byli co nejblíže fotbalovému dění a mohli o něm hovořit a vykládat, spřádat souvislosti a naděje, vychutnat hořkost porážek a kojit se optimismem třeba na celé roky dopředu.

Jsou však schůze opačné, zgruntu jiné. Lidé na nich vybuchují, přicházejí na ně křičet, hlas jim přeskakuje, jsou ztrémováni tak, že čtou poznámky z papírku obráceně, zajíkají se, chtěli by toho říct tolik, že by to nestačil od­vézt formanský vůz, nakonec jsou však tak zalknuti vzrušením, že nikdo neví, co chtěli vlastně říct, pochopí nanejvýš to, jak je fotbal vzrušuje, jak jim ne­popřeje klidu, jak by mnozí z nich chtěli nabýt síly šamanů a zázračným slovem vyléčit fotbal i fotbalisty, kterým fandí. Zaráz, za pár minut, prostě tím, že se vzruší až k neovládání.

Výroční schůze fotbalového oddílu Spartaku ZJŠ Brno se konala v roce 1966 už 11. října. Nezvykle brzo. Ještě probíhalo podzimní kolo, bylo slunečno, spíš babí léto než skutečný podzim. A přece se už mělo hodnotit, co bylo vykonáno za celý rok. Fotbalová veřejnost byla silně vzrušena odchodem Schmuckera a Janoščina, tím, že mužstvo Zbrojovky bylo přestavěno.

Někteří lidé se domnívali, že Schmuckera vyhnal z Brna K. Kolský, že je to muž, který odpovídá za to, že Zbrojovka nehraje o špici ale o záchranu, že kdyby z Brna K. Kolský odešel, rázem by bylo zbrojovákům v I. lize hej. Navíc se zformovala skupina lidí, kteří byli přesvědčeni, že v čele oddílu kopané jsou lidé, kteří fotbalu nerozumějí, s hráči to nedovedou a že by měli funkce opustit. Nejsilněji se tato kritika obracela proti funkcionářům, kteří byli za­městnanci n. p. Zbrojovka, a kterým se podařilo dosáhnout takové míry spolupráce se závodem, že fotbalový oddíl i hráči se těšili notné podpoře podniku, který zaměstnával všechny hráčské špičky a dával jim životní jistotu. Je nutné připomenout, že na podzim 1966 měla Zbrojovka dvě mužstva mužů, tři dorostenecká a tři žákovská, celkem osm fotbalových celků, které si nevedly nijak špatně. Hospodaření bylo ze všeho nejvíc skromné. Za rok 1966 představovaly příjmy oddílu 851 071 Kčs, vydání pak částku 750417 Kčs, byl tu tedy zisk vyšší než 100000 Kčs, což je skutečnost, kterou se mohl v té době pochlubit jen málokterý špičkový celek.

Mužstvo sice bojovalo v dolní polovici tabulky, byli v něm však převážně mladí hráči, K. Kolský tvrdil, že nechá-li se mužstvo vyzrát, zůstane-li pohro­madě, mohl by tu být do roka tým, který by mohl mít solidní prvoligové ambi­ce. Padúch chytal spolehlivě, výkonnostně rostli Písek, Bouška i Svoboda, s útočením to sice nebylo nijak zvlášť slavné, ale umění bránit Zbrojovka ne­ztratila, směřovala k obhájení titulu krále remíz.

Tyto skutečnosti však některé lidi krajně vzrušovaly. Na říjnové schůzi se dožadovali, aby se vzdali všichni funkcionáři, kteří vedou Zbrojovku tak, že se jen zachraňuje, chtěli hlavu K. Kolského, o kterém prohlašovali, že to s hráči nedovede. Prostě převažovaly hlasy, které se velmi halasně dožado­valy, aby odešla valná část funkcionářů, trenér… a hráči zůstali. Schůze probíhala tak vzrušeně, že přecházela stále častěji v urážky, osobní osočová­ní, chvílemi obcházela’ sál jediná otázka: Nechají si to vedoucí funkcionáři líbit, neodejdou?

Do rozžhavené diskuse se přihlásil Antonín Frank. Upozornil na to, že už v době, kdy RH Brno přecházela se svými hráči do Zbrojovky, muselo být kaž­dému jasné, že kádr hráčů RH na l. ligu přestal stačit, že to Rudá hvězda v roce 1961 jasně dokumentovala tím, že z l. ligy sestoupila. Navíc přechod do Zbrojovky znamenal, že vyschl příliv fotbalistů, kteří přicházeli oblékat do RH vojenské sukno a pomáhali fotbalovému Brnu k vzestupu výkonnosti.

Pak dodal, že některým skutečným hráčským osobnostem už docházejí síly, že pro současné mužstvo Zbrojovky je nejvýraznějším rysem to, že nemá vel­kou hráčskou osobnost, fotbalistu, který by hrál tak výtečně, že by stačil sám rozhodnout utkání, strhl ostatní, byl jim vzorem. Tým je naopak tvořen velmi vyrovnaným hráčským kádrem; když např. nastoupila Zbrojovka proti Spartě, musela poslat na trávník šest náhradníků, ale na hře to nebylo vůbec poznat, hrálo se, jako kdyby byly na hřišti opory.

Jsou tu však i jiné skutečnosti. Když Zbrojovka zdědila tým RH Brno, platila těm hráčům, kteří dosluhovali v zeleném sukně po 900 Kčs měsíčně. Přišla však revize, prohlásila to za nepřípustné a navrhla předním činovníkům TJ tresty. Mnozí z nich museli odejít.

Na druhé straně byly tlaky zcela opačné: Do Brna měli zájem přijít velmi dobří hráči (třeba Obert), chtěli však na ruku víc než 30000 Kčs, jejich ma­teřské oddíly pak částky kolem 50000 Kčs. Kdo to měl zaplatit? Funkcionáři, které revize donutila, aby činnosti zanechali, protože proplatili celkem malé sumy? Nebo ti, kteří je nahradili a kteří se ujímali funkcí s vědomím, že překračování směrnic může mít zlé důsledky nejen pro jejich funkcionářskou činnost?

O jedné věci se však nemluvilo. O ní se jen šeptalo: že v týmu Zbrojovky se už v roce 1964 našlo několik hráčů, kteří považovali své postavení v muž­stvu za tak pevné, že se tajně dohadovali se soupeři a za úplatky jim pouštěli výsledky.

Zatímco diskuse jiskřila neshodami a urážlivou kritikou, z hráčů seděli v sále jen dva: K. Kohlík a K. Komárek. Ostatní situace oddílu příliš nezají­mala. Přitahovala je nanejvýš otázka, co dostanou, jaké budou jejich příjmy, jaká bude jejich životní úroveň. Věděli, že o takových věcech se nediskutuje ani na schůzích, ani veřejně, že fotbal má stále své zákulisí a že hádat se o to, kdo bude předsedou či místopředsedou je vlastně zbytečné, protože roz­hodující je to, kdo bude mít peníze a komu a jak je pak rozdělí.

Schůze signalizovala zbrojováckou krisi. Nejen však ji. Také krisi českoslo­venské kopané. Požadavky hráčů se v té době dostaly do kritického rozporu se směrnicemi, s revizemi a vůbec s požadavky řídících orgánů, fotbaloví funkcionáři se ocitli ve dvojím ohni a přestali vidět cestu, která by je odtud vyvedla.

Když se blížila schůze k závěrečnému aktu voleb, pobíhali po sále jednot­livci a vykřikovali, že se děje bezpráví, že je pošlapána demokracie, dožado­vali se, aby volby byly opakovány, protože bylo stále zřejmější, že navrhovaná kandidátka projde beze změn.

Celá schůze byla pozoruhodná tím, že podala důkaz, jaká rizika, výbuchy a vzepětí jsou lidé ochotni podstoupit, aby šly věci fotbalové podle jejich představ. To na straně jedné.

Schůze však podala i markantní důkaz, kolik iluzí, vymyšleností a překroucení vládne fotbalovým světem, jak mnozí lidé vidí fotbalové dění v dokonale pokřiveném zrcadle a považují právě tuto karikaturu za skutečnost, za pravdu. A chtějí, aby se převrátil celý svět, jen ne jejich obraz v hlavě.

Schůze končila v rozpacích, lidé se nerozcházeli, diskuse vypukaly znovu a znovu, neodcházeli příslušníci oddílu, ale rozptýlení jedinci s nezlomenou vírou, že pravdu mají jen oni a nikdo jiný.

Zbrojovka se řítila do krise. Funkcionáři si začali počínat krajně obezřetně, aby nikde nenarazili, aby nezavdali příčinu k jakémukoli konfliktu, K. Kolský domyslil schůzi k rozhodnutí, že se brněnského trenérství vzdá a odešel do Prahy.

Na místo Kolského přišel v prosinci 1966 František Čejka. Věděl, že přejímá neblahé dědictví. Byl však zvyklý pracovat s mládeží, mladých fotbalistů bylo ve Zbrojovce dost, s podzimem se vrátil z vojny Badín, prosazoval se stále víc Michailidis, zdála se tedy reálnou naděje, že nový trenér omladí zvláště útočnou formaci.

Zbrojovka se začala chystat na fotbalové jaro, tedy na boj o záchranu už před vánocemi. Bylo sestaveno několik solidních plánů, jak uvést problémy z podoby žhavé do reálné a věcné, jak uklidnit vzruch a jak zmobilizovat hráčskou bojovnost.

Nevyšlo to však. Jaro bylo špatné, ze všeho nejvíc se prohrávalo, už v květ­nu bylo takřka jisté, že Zbrojovka sestoupí, červen to pak plně potvrdil.

XVII. Po sestupu

Sotva se Zbrojovka ocitla v pásmu sestupu, už se nejeden její hráč zajímal o to, kam přestoupí. S Baníkem Ostrava začal vyjednávat B. Písek, do Teplic prostě ujel J. Vojta, Sparta se začala ucházet o J. Boušku, který přišel do Zbrojovky z vojny, Sparta ho do Brna jen půjčila. Josef Bouška měl před oči­ma vidinu, že bude hrát za Spartu mezinárodní soutěže, že si v rudém dresu zahraje v tandemu se svým bratrem Svatoplukem, že spolu vytvoří dvojici, o které bude možná psát jednou celý fotbalový svět.

Byly tu však i jiné přestupové problémy: Zbrojovácké barvy nosili hráči, kteří přišli do Brna už na sklonku své kariéry, od kterých se v Brně očekáva­lo, že pomohou svými zkušenostmi, klidem a rozhledem, kteří však příliš mnoho neukázali a navíc se jejich výkon stále viditelněji propadal do průměru. Nezbývalo, než se s těmito hráči rozloučit. A tak odešel Sefčík do Prievidze a Hrnčiar do Nitry.

Ani tím nebyly přestupové problémy u konce. V B-mužstvu se některým hráčům nelíbilo, cítili, jak jim přibývá fotbalových let a zachtělo se jim přestupu, který by jim vynesl na sklonku fotbalové kariéry nějaký ten obolus, A tak do Moravské Slavie ohlásili zaráz přestupy Burian, Hradský, Dolák, Kováč, Janků, Minařík, Spišiak, Venhoda a Vašín. K hromadnému přestupu sice nedošlo, ale někteří z hráčů přece jen odešli. Většinou na severní Mo­ravu, do míst, kde byl fotbalový chléb přece jen o něco měkčí než v Brně.

Problémy tím neskončily. Na podzim začal pracovat nový fotbalový výbor, jeho předsedou byl zvolen ing. Milan Trnka. Začalo údobí rozborů a hledání příčin neúspěchů a také bitev o morálku mužstva.

S podzimem 1967 přišel do Brna i nový trenér Vratislav Dittrich. Nedělal si o mužstvu iluze, sotva nastoupil, dal se do boje o morálku, nebál se za­stavit činnost hráčům, kteří s ní byli na štíru. Už v polovici podzimku 1967 měl pro první mužstvo k dispozici vlastně jen 14 hráčů.

Uprostřed léta 1967 zanechal kopané i Karel Kohlík. Vydržel na prvoligo­vých hřištích plných 20 let, má v tomto směru u nás i ve světě jen málo obdob. Byl to hráč nad jiné důrazný, nikdy se nikoho a ničeho nebál, byl výtečným taktikem, dovedl odhadnout úmysly soupeře a zastavovat jej v roz­hodující chvíli. Bylo o něm známo, že v každém zápase udělá jednu jedinou chybu, bývali kolem něho diváci, kteří drželi palce, aby Karel si odbyl svůj kiks hned na začátku utkání a pak už měli dušičku v peří, protože Kohlík byl obránce nad jiné spolehlivý.

K. Kohlík přešel do funkce sekretáře, několik kol mužstvo dokonce vedl, na jeden zápas ho vystřídal J. Jaroš, ale pak přišel po obou krátkodobých trené­rech Vratislav Dittrich.

Po podzimu 1967 byla Zbrojovka ve II. lize na 12. místě s 9 body ze 13 utkání, hrála ve skupině B, tedy v té, ve které byla převaha slovenských mužstev, jejichž sílu, styl hry a hráčské osobnosti v Brně takřka nikdo neznal, nebylo se čemu divit, že nejedno utkání bylo ztraceno prostě proto, že o sou­peři nikdo takřka nic nevěděl. Získávaly se prostě zkušenosti. Velmi těžce. Takřka každá byla zaplacena ztrátou nějakého bodu. Na hřišti soupeřů ne­vyhrála Zbrojovka nic, ztrácela body i doma.

Konečné umístění na jaře 1968 bylo už lepší, ale také ne mimořádné. Zbrojovka skončila na 6. místě se 26 body, dokázala celkem 11 utkání vy­hrát, další čtyři remizovat a 11 střetnutí prohrát. Jaro bylo veselejší podzim­ku, ale základní druholigová zkušenost byla trpká: nebude nijak snadné pro­bít se na špici II. ligy, není dost hráčů, kteří by byli schopni dovést mužstvo do výšin II. ligy a odtud do nejvyšší soutěže.

Proto se výbor rozhodl rozebrat první druholigovou .sezónu do všech dů­sledků, s postupem do l. ligy hystericky nespěchat, ale ovlivňovat vývoj muž­stva tak, aby do tří let byl pohromadě tým, který by dokázal nejen l. ligu vy­bojovat, ale také v ní hrát. Jaro dokazovalo, že Zbrojovka se ve slovenských fotbalových problémech už zorientovala, že má navíc hráče, kteří se dove­dou dát do kupy.

V polovici roku 1968 Zbrojovka posiluje. Z Trnavy přichází útočník R. Holzinger, z Bardejova prostějovský rodák J. Pospíšil, ze Vsetína M. Polčák a z Hodonína V. Kotásek. Z vojny se vrátili Chlachula, Kokrhánek a Staněk, tím byli získáni i hráči pro B-mužstvo, zlepšené výkony na jaře a přítomnost nových mladých hráčů zapalovala některé lidi tak optimisticky, že ještě před zahájením podzimních bojů, se po Brně leckde hovoří o tom, že návrat do I. ligy je už za dveřmi.

Dopadlo to však jinak. Podzimní sezónu začala Zbrojovka v dolní polovici tabulky, noví hráči (s výjimkou Pospíšila) víc seděli, než hráli, slovenští soupe­ři dělali Brňanům stále velké potíže, Vratislav Dittrich řešil tyto svízele tak, že se stále více spoléhal na staré ostřílené hráče a fotbalové mládí nechával fotbalu jen přihlížet. Proto se už v polovici podzimu začalo přemýšlet o tom, zda by nebylo lépe angažovat trenéra, který zná slovenskou kopanou nazpa­měť a dokázal by ji soustavně porážet.

A tak se po skončení podzimní sezóny 1968 objevil v Brně bývalý vynika­jící brankář SK Bratislava Theodor Reimann. Vytvořil široký hráčský kádr. zahájil zimní přípravu s 22 hráči, těsně před sezónou pak vyřadil z mužstva fotbalisty, o kterých se domníval, že zpomalují hru. A tak mužstvo opustili Farmačka, Sněhota, Zelinka a Komárek, který přešel do funkce pomocného trenéra. Iniciativu opustit mužstvo pak projevili P. Svoboda a B. Voborný, který laboroval se zraněním a kterému bylo jasné, že přes svůj velký talent ve vrcholné soutěži neuspěje.

S trenérem Reimannem přišel do Brna Jančula, Reimann si potrpěl na hráče plné jiskry, bojovnosti a tvrdosti, proto byl získán z Králova Pole ing. J. Stryk, později i J. Schon, nastaly však potíže s Holzingerem, který více stál, než hrál, protože si nedovedl uspořádat život tak, aby z něho mohl být sku­tečně platný hráč.

Theodor Reimann provedl s jarem 1969 převrat. Ukončil ve Zbrojovce ob­dobí, kdy se tu hrál typický český fotbal, naplněný především technikou, klid­nou rozehrávkou, snažil se mužstvo přeorientovat na prudké útočení, přihrávky do volného prostoru, důrazné a tvrdé bránění, chtěl mít všechny hráče v neustálém pohybu, snažil se prostě hru Zbrojovky výrazně poslovenštit, dát jí vzruch a tempo. Z jeho vůle odešli z mužstva hráči, kteří byli do té doby považováni za opory, kteří však skutečně představovali fotbalový klid a po­malost.

Není pochyb, že tento Reimannův počin měl mnohostranné důsledky. Ně­kteří hráči jen těžce snášeli radikální novou orientaci ve hře i v tréninku, domnívali se, že reimannovský fotbal jim nesedí, propadli obavám, že se svým>sobem Reimannovi bránit, vytvářet proti němu opozici.

Na jaře se Zbrojovce nijak zvlášť nevedlo. Už po několika zápasech bylo jasno, že na postup není ani pomyšlení, naopak začal boj o záchranu, pro­tože II. liga byla před reorganizací, ze dvou jejích skupin měla být po jaru vytvořena jedna celostátní II. liga. Bylo jasné, že z B-skupiny se do ní dosta­ne jen mužstvo, které skončí při nejhorším na 9. místě. Desátá příčka tabulky znamenala už sestup.

Zbrojovka hrála poslední zápas jara doma s AČ Nitra. Byl to vyrovnaný boj, těsně před koncem zápasu padla jediná branka. Dal ji ing. Václav Lunda, hráč, který nastoupil na pravém křídle těsně před koncem utkání. Jeho gól zachránil Zbrojovku ve II. lize, navíc pomohl TJ Gottwaldov, že se probil do I. ligy.

Začaly přípravy na podzim 1969. Do Brna se vrátil z Dukly Jan Kopenec, křídelní útočník, o kterého mělo velký zájem Kladno. S ním přišel z Bratisla­vy hráč obranných řad Sokol a také Polakovič. Ale ten spíše pro ostudu.

Th. Reimann se pustil do podzimních bojů s vervou, když se však tým rozjel do Jablonce, postavili se někteří hráči těsně před zápasem proti svému tre­nérovi a ten na to reagoval tím, že se už v pondělí svého trenérství vzdal. Vysvětlil, že nemůže vést mužstvo, které mu nevěří. Poděkoval výboru za pod­poru a pochopení. A odjel…

K mužstvu, které bylo hluboko v dolní polovici tabulky, přišel Zdeněk Haj-ský. Znal fotbalové Brno nazpaměť, převzal mužstvo, které bylo po fyzické stránce velmi dobře trénováno, využil jeho fyzické kondice, začal však obe­zřetně měnit koncepci hry. ze zajištěné obrany přecházel stále více k pro­myšlenému útočení, udělal hráčům z kopané radost, změnil reimannovskou řeholi na prostředí porozumění a vzájemné důvěry mezi hráči a trenérem. Tím vyhrál. Proto se mu začalo dařit. Po dlouhé době vyhrál se svými svě­řenci na hřišti soupeře (v Hradci Králové), po podzimu skončila Zbrojovka mezi 16 účastníky II. ligy na 8. místě, se ziskem 16 bodů, jen těsně za špicí tabulky, od které ji dělily jen 4 body.

Začalo být jasné, že ve zreorganizované II. lize, v níž bylo více českých než slovenských soupeřů, se bude hrát Zbrojovce lépe, že navíc dává dohromady mužstvo, které začíná mít respekt, které něco dovede, které útočí i na hřiš­tích soupeřů a rozbíjí tak donedávna platné zvyky, že na hřišti soupeře je hru nutno betonovat, bránit, nedostat gól.

V mužstvu se v té době uplatňoval důrazem Schon. dost dobře hrával na le­vém křídle Dano (odešel však do Vítkovic), střeleckou formu prokázal nejed­nou Sýkora, prosazovat se začali stále zřetelněji, střelecky i v poli Kukla a Kota sek.

Na jaře byla Zbrojovka znovu doplněna. Z pražské Slavie přišel v lednu 1970 obránce Tolar, z Trnavy středový hráč Krška, přišli i jiní, ti však posilo­vali B-mužstvo.

Rada hráčů však zbrojovácký dres odložila. Od roku 1967, od chvíle, kdy Zbrojovka sestoupila z l. ligy, přestali její dres do podzimu 1971 nosit tito významnější fotbalisté: Hrnčiar, Sefčík, Janků, Písek, Bouška, Michailidis, Vojta, Hradský, Spišiak, Voborný, Bartoň, M. Stloukal (ten odešel za Dittricha), Farmačka, Sněhota, Svoboda (ten odešel v létě 1969 do Jablonce), Húščava (ten Svobodu předešel a pomáhal mu pak dostat se do stejného dresu), Chlachula (toho odlákal Liberec), Jančula (šel do Trenčína, sotva opustil Brno Reimann), Chaloupka (do Králova Pole), Holzinger, (ten zmizel v propadlišti zapomnění), Badín (ten myslil, že se stane hvězdou pražské Sparty a následoval Boušku), Řezníček a Polakovič, který ve Zbrojovce ani pořádně nezačal.

Bylo to celkem 24 hráčů, jejich rotace ve zbrojováckém dresu byla sku­tečně bohatá, všechny vzpomínky na ně dokazují, jak rychle se někteří fotba­listé opotřebovávají, jak mnozí z nich mají tuláckou krev, co žije mezi fotba­listy krajánkovství.

Na jaře 1970 hrála Zbrojovka lépe než na podzim, probila se na 5. místo, ze 30 utkání dobyla 34 bodů a skóre 36:29. Byla mezi čelnými mužstvy II. li­gy, do l. ligy se však nedostala; tam postupovaly Plzeň a Třinec.

Pominout však nelze dvě významné skutečnosti, které se udaly před skon­čením jara 1970. Ještě na podzim 1969 byli ve Zbrojovce poprvé vyhlášeni nejlepší hráči roku. Pořadí bylo: 1. Bedřich Soukal, hráč vynikající neumdlévající bojovnosti, 2. Viliam Padúch, brankář, který patřil stále mezi českoslo­venské špičky, 3. Milan Sokol, středový hráč, který dovedl zaskočit i na místě stopera či obránce.

Druhá významná událost se odehrála v dubnu 1970. Do Brna se vrátil z NHKG (pomohl jí až do II. ligy) Karel Lichtnégl. Bylo mu v té době 33 let, mnozí tvrdili, že už na II. ligu nebude stačit, Lichtnégl však zahrál skutečně výtečně, stmelil mužstvo, zapadl do jeho útočné koncepce, hnal mužstvo proti brance soupeře. Byla to skutečná posila. A najednou bylo po Brně plno lidí, kteří chtěli vidět Zbrojovku, návštěvy rostly, už na jaře 1970 se pohybovaly při význačnějších zápasech i kolem 10000.

Na podzim 1971 bylo možno konstatovat, že mužstvo je dobrým kolekti­vem, partou, že jsou v něm dvě velké fotbalové osobnosti Popluhár a Lichtnégl, kterých si ostatní hráči váží, uznávají jejich autoritu, dovedou v plné míře využít jejich zkušeností. V této partě se hrálo Popluhárovi tak dobře, že na něm nebylo vůbec znát, že má už plných 35 let a že vrchol své kariéry prožíval už v roce 1962 v Chile.

Zbrojovácká kopaná se stala na podzim 1970 středem pozornosti sportov­ního i společenského Brna, Zbrojovce se dostávalo ze všech stran podpory a důvěry. V tomto ovzduší se hrálo skutečně dobře, návštěvy kolem 10000 diváků se staly na podzim pravidlem.

Za podzim získala Zbrojovka v 15 zápasech 23 bodů, doma nedostala ani gól, v tabulce měla dvoubodový náskok a skóre skutečně impozantní 26:9. Měla nejlepší útok i obranu ve II. lize. Tady se ukázala platnost pravidla, že nejlepší obranou je útok.

Jaro 1971 bylo stejně úspěšné: Ze 30 zápasů měla Zbrojovka zisk 46 bodů (o 5 bodů víc než druhá Nitra), skóre bylo 54:18.

Ani na jaře 1971 se sestava Zbrojovky příliš neměnila, jen za Kuklu někdy zaskočil Lunda, sestava byla tak stabilní, že se stala známou široko daleko, mnozí lidé si na ni tak zvykli, že viděli všechny hráče fotbalově stejně velké, nabývali přesvědčení, že v jiné sestavě už nemůže Zbrojovka ani nastoupit, že kdyby někdo z navyklé sestavy vypadl, výkon mužstva by ihned poklesl.

A přece tu byl jeden hráč, který byl znám jen málo: náhradní brankář Fr. Poulík, který se dostal mezi tři tyčky jen málokdy, protože V. Padúch měl dobré fotbalové zdraví. Teprve s podzimem 1970 začal vážně laborovat s ko­lenem, bolesti se zvětšovaly, bylo nutno myslet na náhradníka.

Léto 1971 bylo nejšťastnější. Zbrojovka podnikla daleký zájezd do Teheránu, hrála zde proti národním mužstvům, která se připravovala na mni­chovské olympijské hry, svou účastí oslavovala 2500 let trvání Perské říše. Vrátila se domů, zahájila přípravu na l. ligu, čekaly tu no ni už posily: Jan Klimeš, který se vracel do Brna z Gottwaldova, brankář Lubomír Páleník, útočník Karel Kroupa a stoper Miroslav Uvízl.

Byl čas zhodnotit sezónu 1970-1971. Proč byla tak úspěšná? Zbrojováci hráli do 25. kola tak výtečně, že nedostali ani gól. Teprve ve 25. kole se to podařilo kladenskému Poupovi. Za celou sezónu utrpěla Zbrojovka jen jedi­nou vysokou porážku: od LIAZ Jablonec. Doma s ním prohrála Zbrojovka 1:4. Kolem tohoto zápasu se hodné namluvilo, byla vyslovena i všelijaká podezření, utkání však varovalo v jediném: mužstvo si zvyklo tak na vítězství, že když se mu hra přestala dařit, tým se doslova zhroutil. Mezi 10 nejlepšími střelci M. ligy měla Zbrojovka tři hráče: Kuklu, Mikloše a Sýkoru.

Průměrná návštěva dosahovala 8000 diváků, na Nitru jich přišlo plných 20000, protože šlo o klíč k postupu.

Na podzim 1970 byla dokončena instalace osvětlení na zalužáneckém stadiónu, reflektory se rozzářily na čtyřech vysokých stožárech už na podzim 1970, na jaře pak hrávala Zbrojovka pod světly přípravná utkání s pražskou Slavií, Slovanem Bratislava a Spartakem Trnava; na zápasy chodilo kolem 20ÓDO diváků, Brno i jeho široké okolí žaslo, jak pohledná je kopaná pod reflektory a tipovalo, jak obstojí Zbrojovka v l. lize.

Během jara 1971 se podařilo uvést do výtečného stavu i zalužánecký trávník, ukazovalo se, že na vysokou úroveň lze stoupat současně po něko­lika schodištích.

Na podzim 1971 byla Zbrojovka prvoligová, věděla, že nastupuje ke své už 21. prvoligové sezóně, patřila v tomto směru mezi nejúspěšnější fotbalové oddíly Československa, tak častou účastí v naší nejvyšší soutěži se mohlo pochlubit jen málo celků.

Všechno však nebylo optimistické. Zdeněk Hajský se domníval, že mužstvo, které tak jistě vyhrálo II. ligu, bude stačit i na naši nejvyšší soutěž, byl pře­svědčen, že mužstvo nemusí být doplňováno, byl nerad, že do Brna přišel Klimeš. Už v tom byl problém. Naznačoval, že víra ve vlastní síly převažuje nad chutí rozjet se po celé republice a poznat co nejdůkladněji sílu prvoli­gového fotbalu, zjistit co nejpřesněji, co je na l. lize nejtěžší, kde jsou její úskalí.

Vynořoval se i druhý problém. Někteří hráči se začali domnívat, že víc než vysoká tréninková zátěž je ve fotbalu dobrá pohoda, to vzrušovalo některé členy výboru a tak už v polovici roku 1971 došlo k několika napjatým situa­cím, kdy někteří činitelé tvrdili, že na mužstvo je plné spolehnutí, kdežto jiní se obávali, že trénink není dostatečně náročný a že se to musí projevit v ostrých bojích o prvoligové body.

Všechno se odehrávalo především skrytě, byl to vlastně boj o co nejvyšší morálku a trénovanost mužstva, i když některé hlasy zněly už na podzim 1971 velmi varovně, na mužstvo to nepůsobilo, tréninková chuť byla zřetelně nižší než v dobách, kdy mužstvo vedl Theodor Reimann.Na práh prvoligové sezóny 1971-1972 vstupovala tedy Zbrojovka s týmž mužstvem, se kterým vyhrála II. ligu, ale současně i s vnitřními problémy, které věštily, že její prvoligová cesta nebude nijak lehká.

XIX. Tři zájezdy

Mezinárodní styky fotbalistů byly řízeny. Bez dobré výkonnosti nemohl vy­jet za hranice v podstatě nikdo. Fotbalový svaz povoloval výjezdy, jen když měl záruku, že československá kopaná nepřijde v zahraničí zkrátka. Nešlo však jen o povolení. Oddíl musel mít navíc vazbu na zahraniční manažery, bez nich bylo usilování o zájezd také bezvýsledné.

V letech sestupu do II. ligy nebyl o výjezdy Zbrojovky zájem; ani ve svazu ani v zahraničí. Po roce 1969 však nastával přelom, výkonnost zbrojováků rostla, dík tomu stoupala i pověst a autorita mužstva, situace pro zájezdy se jevila příznivější. Ukázalo se, že oddíl musí o své postavení bojovat hned na několika frontách, že nestačí uhrát dobrý výkon na hřišti, že stejně kvalitní výkonnost musí mít i za zeleným stolem, doma i v zahraničí.

Koncem roku 1969 se podařilo sjednat zájezd do Francie, kam Zbrojovka zajížděla v minulosti jen málokdy. Na zájezd se vyjelo v polovici února, po­měrně těsně před sezónou, se záměrem dát na delším zájezdu mužstvo psy­chicky a kamarádsky dohromady, vytvořit z něho co možná nejlepší partu. První zápas sehráli zbrojováci v Brestu, soupeřem jim byl Stádě Brestois, který se už po léta opíral o pomoc Angličanů, rok co rok angažoval některé­ho anglického profesionála, aby mohl hrát ve francouzské kopané co nej­čelnější roli. Zápas skončil po velmi pohledném boji 3:2 pro domácí. Pro zbrojováky byl důležitý v tom, že měl slavnostní rámec, že před zahraničním publikem se nechtěli dát zahanbit a hráli skutečně dobře.

Pak odjela Zbrojovka do Concerneau, zde hraje špičku klub Union Sportive, brousil si na Zbrojovku zuby stejně jako fotbalisté Brestu. Přišlo však překvapení: Zbrojovka vyhrála 7:0 po výkonu, který její hráči už dlouho předtím nepodali. Tři branky dal Sýkora, po jedné přidali Dano, Kotásek, Lunda a Kukla, pro ty, kdož byli zápasu přítomni, bylo jasné, že z mužstva roste dobrý kolektiv, že hráči si začínají rozumět na trávníku i mimo něj.

V létě 1971 se dostalo Zbrojovce další cti: Fotbalový svaz ji pověřil úkolem hrát v dresu ČSSR B na jednom z největších fotbalových turnajů roku – v Teheránu, kde fotbalový turnaj zahajoval velké oslavy 2500 let od vzniku Perské říše. Do Teheránu se sjížděli velmi dobří fotbalisté z celé Evropy, kteří tam posílali především týmy mladých nadějí, se kterými počítali pro olympijský turnaj v Mnichově v roce 1972. Pro vítěze byla přichystána trofej skutečně mimořádná: několik kilogramů vážící zlatý míč, nesený perskými bojovníky.

Zbrojovka hrála ve skupině A, jejím prvním soupeřem byl olympijský tým Turecka, tedy fotbalisté, kteří jsou světa kraj známi svým důrazem, nebojácností a tvrdostí. Zbrojovka se sice snažila hrát i v tomto utkání po svém, tedy útočně, Turci jí však příliš mnoho nedovolili, protože dlouhá cesta do Tehe­ránu a problémy s aklimatizací vykonaly své. Zápas skončil 0:0.

Druhým teheránským soupeřem Zbrojovky byl olympijský tým Holandska. Soupeř také nebezpečný. Vždyť v té době měla holandská kopaná již lesk, Ajax Amsterodam vítězil v PMEZ i Světovém poháru, Holanďané byli soupe­řem krajně nepříjemným, protože rychlým a důrazným. Také tento zápas skon­čil remízou: 1:1.

O možném postupu Zbrojovky rozhodoval třetí zápas. Soupeř však byl opět silný: Národní mužstvo Íránu, které si kladlo v turnaji jediný cíl: vyhrát za každou cenu. (ranci se ujali vedení, Konečný dokázal vyrovnat, ale pak se valila na Zbrojovku fotbalová i divácká smršť, nebylo možno zabránit tomu, aby Irán (pozdější vítěz turnaje) nezvítězil 2:1. Ponechal si tak Kourosh Gold pro sebe, zahraniční účastníci nemuseli mít obavy o to, jak dopraví domů kilogramy vážící zlatou trofej.

Teheránský zájezd Zbrojovky byl úspěchem, i když mužstvo skončilo v tur­naji na 5. místě, i když už v Teheránu bylo jasné, že turnaj a dlouhá cesta spotřebovaly hodně sil, které budou možná chybět v začátku sezóny. Ale mužstvo si mohlo v těžké konkurenci ověřit, co v něm je, s čím laboruje, pros­tě mohlo si ohmatat všechny své vlastnosti, klady i slabiny.

Na samém sklonku listopadu 1971 jela Zbrojovka na svůj třetí delší zájezd, opět do Francie. S výpravou už nejel trenér Zdeněk Hajský, zato poprvé jeho syn Jirka. První zápas sehráli zbrojováci opět v Concerneau s místním Union Sportive. Podali překvapivě dobrý výkon a zvítězili 5:1 brankami Mikloše a Kroupy po 2, jeden gól pak přidal Sokol. Po namáhavé sezóně hráli zbrojo­váci svěže, útočně, připomínali svůj výkon, který zde podali takřka před rokem.

K druhému zápasu jela Zbrojovka do Brestu, zde Stádě dokázal vyhrát po zcela vyrovnané hře celkem šťastně 1:0. Po krátkém oddychu se jelo do měs­ta Lavalle, kde čekal Zbrojovku Stádě Levallois, který se opíral o černé hráče ze Senegalu a Mozambiku. Domácí vyhráli po zajímavé hře 3:1, jediný gól Zbrojovky zaznamenal Kroupa. Ke čtvrtému zápasu jela Zbrojovka do Paříže, v jejím předměstí se utkala s Massy Athletis Sports. Zápas byl hrán jako slavnostní úvod k otevření dělnických kolejí v Massy, byl mu přítomen i čes­koslovenský konzul v Paříži L. Sokol, Zbrojovka byla v tomto zápase natolik pohromadě, že předvedla exhibiční výkon a zvítězila suverénně 6:0; její branky zaznamenali Hajský 2, Klimeš, Kroupa (ten se na zájezdu skutečně chytil a patřil mezi zbrojovácké opory), Sýkora a Mikloš.

XX. V I. lize

V srpnu 1971 měla prvoligová Zbrojovka k dispozici tyto hráče (v závorce je uveden jejich věk): Viliama Padúcha (31), Františka Poulíka (28) a Lubomíra Páleníka (22); to byli brankáři. Pro obranu byli k dispozici: Miroslav Vítů (29), Josef Pospíšil (26). Ján Popluhár (35). Milan Sokol (24), Miloš Tolar (24), Miroslav Uvízl (22) a Jan Klimeš (27). Pro střed pole měl Zdeněk Hajský tyto hráče: Karla Lichtnégla (35), Bedřicha Soukala (30), Vítězslava Kotáska (25) a Zdeňka Konečného (20). Pro útok pak byli určeni tito hráči: Miloš Kukla (25), František Mikloš (25), Jan Kopenec (21) a Karel Kroupa (21).

Mužstvo začalo dobře, vyhrálo zaslouženě doma se Slavií Praha, nastoupilo v sestavě, ve které hrávalo tak úspěšně II. ligu, ke druhému kolu jelo do Žiliny. Tam je čekala menší katastrofa v porážce 6:0 a také nutnost provést v sestavě korektury. Do mužstva se dostal Klimeš, který pak hrával stabilně celý podzim. Tím se sestava ustálila, stále častěji se objevoval v sestavě i Kroupa, protože uprostřed podzimu odešel do Králova Pole Lichtnégl, který si uvědomil, že l. liga je soutěž vysoce náročná, na kterou už ve svých 36 le­tech nemůže rychlostí a důrazem stačit. Odešel tak ze zalužáneckého stadió­nu hráč, který zde tvořil hru mužstva po více než 10 let, hráč, kterému byla vrozena odpovědnost, snaha hrát dobře i za sebenepříznivějších okolností, jeden z mála Brňanů, kterým bylo umožněno obléct po roce 1945 reprezen­tační dres.

Po žilinské porážce uhrála Zbrojovka za sebou čtyři remízy, prohrála pak v Nitře, vyhrála však doma se Spartou 3:0, ocitla se na 8. příčce tabulky a zdálo se, že má pohromadě mužstvo, které může v l. lize docela dobře obstát.

Protože stále hraje útočnou kopanou, soupeřů se nebojí, má už s I. ligou zkušenosti a dovede se v ní orientovat.

To byly však jen vnější znaky návratu do I. ligy. Podrobnější pohled vyzní­val kritičtěji. Mužstvo nedovedlo dobře bránit. Zvláště proti slovenským muž­stvům. Zbrojováčtí zadáci byli právě v těchto utkáních pomalí, málo důrazní, často se stávalo, že soupeř podnikl jeden rychlý útok a zadáci rázem ztratili hlavu a dostávali často docela snadné branky, které rozhodly o výsledku.

Všechny tyto slabiny se naplno projevily při utkání v Trnavě, kde Zbrojovka prohrála 7:0.

Ukázalo se, že mužstvo není schopno odolávat soupeři, který na ně bude hrát rychle, s důrazem, který proti Zbrojovce nebude bránit, ale ze všech sil útočit. Zbrojovka se totiž naučila ve M. lize především útočit, když však některý ze soupeřů obrátil útočnou zbraň proti zbrojovákům, karta se rázem obrátila, Zbrojovka se z hřiště vytratila.

Proto byl v polovici podzimu získán z NHKG Václavíček, o kterého se Zbrojovka ucházela ještě v době, kdy přestupoval z Prostějova do Ostravy. Za Václavíčka odešel do NHKG Krška a později ještě Sýkora. Václavíček podal hned napoprvé velmi dobré výkony, zapadl dobře do středové trojice, dal jí důraz, přidal jí i na útočnosti.

Za celý podzim však Zbrojovka ani jednou nevyhrála nad kterýmkoli slo­venským soupeřem, dokázala se slovenskými mužstvy nanejvýš remizovat. To samo o sobě věštilo, že ve fyzické kondici mužstvo dost zaostává, navíc přibý­valo problémů mezi mužstvem a jeho trenérem Zd. Hajským. Ten před po­sledními zápasy podzimu vycítil, že jeho autorita není u mužstva na takové výši, jak by bylo zapotřebí a oznámil, že se své funkce vzdá. Dovedl mužstvo až k posledním zápasům podzimu, pod jeho vedením skončila Zbrojovka po podzimním kole na 13. místě, z 15 podzimních střetnutí získala 12 bodů a skóre 19:31.

Což věštilo, že na jaře bude Brno bojovat o jediné: o záchranu. Lednovou přípravu zahájil s mužstvem Alfred Sezemský, měl k dispozici 20 hráčů, kteří byli ve své výkonnosti ze všeho nejvíc vyrovnaní, příprava byla velmi důklad­ná, dokonce se v ní vyjelo za sluncem a suchými trávníky až do Bulharska. S mužstvem už trénovaly i posily: Královopolský brankář Pelikán a dva bývalí hráči Detvy: útočník Gaštan a zadák Baláž.

Po prvních jarních kolech 1972 klesla Zbrojovka až na poslední místo, ne­ztratila však hlavu, bojovala, nakonec si vybojovala záchranu, skončila na 14. místě, o jediný bod před oddíly, které sestoupily: Interem Bratislava a Jedno­tou Trenčín.

V létě se rozloučil s týmem Ján Popluhár, který ve svých 37 letech šel hrát do Vídně, z Bratislavy však přišel ing. Ivan Hrdlička, do prvoligového kádru byl přeřazen i Jiří Hajský, trenérské funkce se ujal František Havránek, navracející se z Kypru. A. Sezemský převzal roli metodika. Na místo stopera přešel Klimeš, na místo levého obránce byl zařazen Lauko, jinak mužstvo nedoznalo změn, přesto jeho výkonnost se dost znatelně zlepšila, Zbrojovka se držela takřka neustále v horní polovici tabulky, i když závěr podzimu nebyl slavný a mužstvo kleslo do pásma sestupu.

Vzestup výkonnosti se odrážel nejzřetelněji ve vysokých návštěvách, kolo co kolo bylo na zalužáneckém stadiónu kolem 20000 diváků, lidé v ochozech byli spokojeni bojovností týmu, dobrou úrovní zápasů, fotbalové Brno proží­valo svá nejštědřejší návštěvnická léta.

Na podzim byla Zbrojovka nominována jako jediný reprezentant Česko­slovenska do Středoevropského poháru. Byla zařazena do skupiny s Lincem a Celíkem Zenica. LASK porazila na jeho půdě 3:1, se Zenicou hrála za Lužánkami 2:1.

XXI. Jaro 1973

Lednový přestupní termín 1973 byl zvláštní: do Zbrojovky nehlásil přestup ani jeden hráč, který by dosahoval mimořádné výkonnosti, z trochu známěj­ších hráčů podepsal přestupní lístky jen Hamřík z TJ Královopolská strojírna. Gottwaldovský Zakopal, který měl posílit obranné řady, dal na poslední chvíli přednost pražské Slavii. Zbrojovka tedy nastupovala do jubilejní se­zóny s týmž kádrem hráčů, navíc se zraněnými brankáři Páleníkem a Peli­kánem, takže první jarní zápasy roku 1973 musel odchytat nestárnoucí Padúch.

Bojovalo se znovu o záchranu, první dva zápasy na domácí půdě však dopadly dobře, Prešov i Třinec dostaly shodně po třech gólech, Zbrojovka podala dobré výkony, její obrana hrála bez okének, horší to bylo na hřišti VSS, kde Zbrojovka prohrála 0:3. První tři jarní zápasy daly poznat, že Zbrojovka má pohromadě dobře vybudované mužstvo, že její hráčské kádry jsou skutečně prvoligové, že v l. lize je poměrně dost oddílů, které jsou na tom v hráčských kádrech hůře než Zbrojovka.

Zbrojovácký tým roku 1973 stál v podstatě na týchž sloupech, jako lacinovská mužstva z dob počátků SK Židenice: Byli v něm hráči odkojení Svratkou a Svitavou, ale i fotbalisté, kteří přišli do Brna z dost daleka. V lacinovské éře z Kročehlav, Kladna a Prahy, v současném údobí pak pře­devším ze Slovenska, neboť od začátku 60. let nabylo Slovensko v naší kopané sílu jejího motoru.

Přehlížíme-li 6Oletou éru židenicko-zbrojovácké kopané, ptáme-li se, co vytvořilo z tohoto týmu nepochybně nejlepší moravské fotbalové mužstvo, odkud bral zbrojovácký tým sílu k tomu, že dokázal překonat dost hluboký pokles výkonnosti v letech 1949-1961, je nutno odpovědět:

Na prvním místě stála láska ke sportu. Hořel jí Cyril Lacina a všichni, kdož s ním v roce 1913 začínali. Nikdy se však nespokojili s pouhým citem. Rozhojňovali jej iniciativou, schopností získávat do svého středu skutečné fotbalové hvězdy, kolem nich pak soustředit výchovu dorostu, ve které SKŽi-denice i Zbrojovka Brno vynikaly spoustu let. Podala o tom přesvědčivý důkaz i sezóna 1972-1973, kdy ligový dorost Zbrojovky hrál o čelo moravské skupiny dorostenecké ligy a kdy zbrojovácká hrdost byla i v tom, že v ná­rodním dorosteneckém mužstvu Československa měla Zbrojovka v posled­ních letech nejméně dva své hráče; zpočátku Jaruška a Hajského, pak Lamra a Bureše a že do širších nominací byla v posledních pěti letech vybrána další desítka brněnských fotbalových nadějí. Stejně příkladně jako vedl víc než desítku let zbrojovácké dorostence František Čejka, si počínal v práci se žáky Lumír Láník, kterému se po léta daří získávat brněnská i ji­homoravská prvenství. Prostě na výchovu brněnské fotbalové mládeže měl patent už SK Židenice. Zbrojovka jej beze zbytku zdědila. A rozhojnila.

V této souvislosti se sluší podotknout, že ve Zbrojovce vyrostlí hráči to nemívali lehké, aby se prosadili do A-mužstva, kritéria na ně bývala přísněj­ší, lidé je znali tak dobře, že na nich viděli i sebemenší fotbalový chloupek. A tak se nezřídka stalo, že leckterý ve Zbrojovce vyrostlý hráč se dostal daleko od Brna a podával tu výkony, které byly potvrzením, jak kvalitní kádry dovede Zbrojovka vychovat.

K odchovancům přidávala Zbrojovka vždy hráče, kteří měli dokonce evropský lesk, důkazem toho je i podzim 1972, kdy na sklonku sezóny začal zbrojovácký dres nosit Ludovít Cvetler, předtím hráč Slovanu Bratislava a tři roky Standardu Lutych. Cvetler oblékl dres poprvé až v utkání v Ostravě (proti Baníku) a přispěl k tomu, že Zbrojovka zde remizovala 1:1. To se ještě vzpomínalo na zájezd Zbrojovky do NDR, kde se nejprve utkala s Orwo Wolfen (porazila ho 5:0) a pak v Drážďanech s mistrem NDR Dyna­mem. Tento tým soustřeďoval ve svých řadách více než polovici reprezen­tantů NDR, zápas se Zbrojovkou byl pro něj přípravou na mezistátní utkání NDR (v nich NDR o pár týdnů později porazila Československo 3:1) a přesto Zbrojovka dokázala zápas remizovat 0:0. Byla přitom mužstvem lepším, útočnějším, měla i víc brankových šancí.Současnost prostě není jiná než minulost. Zbrojovka je týmem víc než dobré výkonnosti, hraje a trénuje na největším československém stadiónu, má mužstvo, které je známo nejen u nás, ale i po Evropě.

XXII. Statistická část

Nic se neobejde bez statistiky. Sport pak vůbec ne. Umístili jsme ji na závěr knihy. Abychom výsledky, které jsou vždy dílčí a momentální, neodtrhovali pozornost od podstatného dění, od toho, co o výsledcích rozhodovalo. Vůbec se domníváme, že výsledky na hřišti jen dokreslují skutečné dění, že jsou vý­slednicí každodenní práce klubu a oddílu, že jsou právě takové, jaká práce byla hráči, trenéry a funkcionáři vykonána, jak se ji podařilo zkoordinovat, vyladit, aby forma mužstva byla co nejlepší, nejtrvalejší, aby prostě stačila na to, aby mužstvo vyhrávalo a bylo dobré.