Fotbalový trenér Brna Josef Mazura zítra oslaví padesáté narozeniny. Vzpomene si přitom i na jediný titul s Brnem. Stylověji své padesátiny ten rusovlasý muž ani oslavit nemůže. Josef Mazura, trenér fotbalistů Brna, zítra dosáhne životního jubilea u fotbalového hřiště, kde povede svůj tým v důležité bitvě proti Zlínu. „Výhru jako dárek k padesátinám beru. Jinak nic nepotřebuji,“ připouští Mazura. Se Zbrojovkou jako hráč vyhrál jediný brněnský titul v roce 1978, o dva roky později triumfoval na olympiádě v Moskvě. Je to rozený bojovník, obrovský srdcař. A také prý fotbalový fanatik. „Když v televizi běží fotbal, je zbytečné na mě mluvit,“ říká.
* Co s vámi dělají 50. narozeniny?
Já si je nepřipouštím. Když je člověk pořád v kolektivu mladých lidí, tak ani nevnímá, že tady nějaká padesátka je.
* Vyplouvají vám teď aspoň víc vzpomínky, třeba na slavnou éru Zbrojovky na konci 70. let?
Vzpomínky na tu éru, kdy jsem byl ve Zbrojovce, samozřejmě vyplouvají. V Brně jsem zažil pár fotbalových úspěchů a dneska na to rád vzpomínám.
* Co se vám vybaví, když se řekne titul v roce 1978?
V první řadě plný stadion, chodilo tam až padesát tisíc diváků. A také dobrý fotbal, dobrá atmosféra a dobrá parta.
* Vy jste byl v mistrovském týmu druhý nejmladší, bylo vám 21 let. Jaký to byl pro tak mladého hráče zážitek, vyhrát ligu?
Ále, to ani nevnímáte. To tak přijde a až s odstupem času za 28 let zjistíte, že jste udělal titul a že Brno už nikdy v historii nic podobného nedokázalo.
* Jaký byl Josef Mazura jako hráč? Hrával jste krajního obránce.
Já si myslím, že jsem byl hodně agresivní, hodně tvrdej. Tím jsem se také dost prosazoval. Nebyl jsem žádný technik, ale měl jsem srdce na pravém místě. A to mně asi vybojovalo pozici v Brně a pak i v národním mužstvu.
* Jak vzpomínáte na tehdejšího trenéra Josefa Masopusta? Byla to tak velká osobnost, jak se říká?
Samozřejmě. Za prvé to byl super člověk a za druhé odborník na fotbal. Stmelil mančaft, dal tomu nějaký systém a za tři roky pod ním jsme byli první, třetí a druzí. Ty tři roky jsme vládli českému fotbalu.
* Cítili jste tehdy zodpovědnost za celé Brno a za celý kraj, když vám fandilo tolik lidí?
Já nevím, jestli to byla zodpovědnost, ale bylo to nadšení pro fotbal, elán. A taková ta brněnská hrdost, že můžeme konkurovat pražským i slovenským klubům. Taková hrdost na to, že jsem byl Brňák.
* Málokdo si vzpomene, že jste také olympijský vítěz z roku 1980…
Dá se říct, že to pro mě bylo jakési vyvrcholení. Ve čtyřiadvaceti letech jsem se dostal na olympiádu, prošel jsem celou kvalifikací a na olympiádě jsme vyhráli. Pro československý fotbal se nám podařilo získat veliký úspěch.
* Máte pořád zlatou medaili? Vystavenou ve vitríně?
Mám ji doma, ale schovanou.
* Vaše kariéra pokračovala v Brně až do třiceti, kdy jste odešel do Rakouska. Jak jste se dostal k trénování?
Už jak se blížil konec hráčské kariéry, tak jsem věděl, že chci dál pracovat ve fotbale. Nejdřív jsem se věnoval žáčkům. A pak musím říct, že mě do velkého fotbalu začal zasvěcovat pan Karel Večeřa (bývalý trenér Brna, dnes kouč Jihlavy – pozn. aut.). Ten mě dotlačil k tomu, abych si udělal trenérský kurz. Jsem rád, že jsem začal u něho.
* Jak moc se od doby, kdy jste hrál, změnil fotbal?
Je úplně jiný. Sice se říká, že balon je pořád kulatý, ale vidíte to rozestavení na hřišti, typologii hráčů. Fotbal je teď hlavně rychlejší.
* Co pro vás znamenal trenérský příchod do Brna loni na podzim? Bylo to povýšení oproti předchozímu působení v Drnovicích?
Já jsem v Drnovicích působil šest a půl roku a hrozně rád na to budu celý život vzpomínat. Protože tam jsem nastartoval kariéru trenéra v lize. Zažil jsem tam pády i vzestupy. Teď jsem ale utekl od otázky, že?
* Ptal jsem se, jestli pro vás příchod do Brna znamenal krok výš.
Určitě. Za prvé je to druhé největší město v republice. A za druhé je tu zázemí a všechno ostatní na velice vysoké úrovni. Přijít do Brna také znamená daleko vyšší tlak médií.
* Co pro vás práce v Brně představuje po emoční stránce?
Vrátil jsem se do prostředí, odkud jsem vycházel. Nechci říct, že to chci Brnu vrátit, to je taková fráze. Ale prostě jsem rád, že můžu dál v Brně pokračovat. Mám ho v srdci, byl jsem tu třináct let od nejmladšího věku až po největší úspěchy.
* Jaký jste trenér?
Já si myslím, že dokážu na hráče zařvat, ale také je pochválit.
* Je pravda, že od hráčů vyžadujete v první řadě maximální nasazení? Bojovnost a zase bojovnost?
To bych neřekl, fotbal není jenom o dřině. V mančaftu nemůže být jen jedenáct dříčů. Stejně jako jedenáct techniků.
* Hráči o vás říkají, že jste fotbalový fanatik. Je to tak?
Asi jo. Protože když v neděli odehrajeme zápas, v pondělí zase sedím u fotbalu. Kromě naší ligy, to je automatické, sleduji v televizi hodně německou ligu, všechny poháry. Jestli to je fanatik, to nevím, ale myslím, že pro trenéra to jsou velké zkušenosti. Může ledacos odkoukat a na ledacos přijít.
* I doma se vám v hlavě pořád honí fotbal?
Nejenom doma, musím říct, že i v noci. To jinak nejde, od toho se neoprostíte. Samozřejmě že když se vám zápas podaří, tak usnete líp. Ale když se nepodaří, tak nespíte celou noc a přemílají se vám v hlavě všechny situace, jak by to mohlo být, a jak to nebylo.
* Přistihnete se někdy, že když se bavíte s vašimi nejbližšími, že vlastně stejně myslíte na fotbal?
Rodina je s tím vcelku srozumněna. Ta v tom žije třicet roků se mnou. Je pravda, že když společně sedíme u televize a jede fotbal, tak pak nevnímám, co mi kdo říká.
* Bývají u vás doma hádky o televizi, když běží fotbal? Nebo jste šéf?
Není hádka, ale ani nejsem šéf. Máme dvě televize a to už se člověk zařídí.
* Když pořád myslíte na fotbal, vzpomínáte i na staré úspěchy? Scházíte se ještě s bývalými spoluhráči?
Málo. Musím říct, že jsem pravidelný účastník vánočního fotbálku, tam chodím už 18 let. A vzpomínám taky málo. Život je tak rychlý, že na vzpomínání nezbývá čas.
* Odpočinete si někdy od fotbalu?
Od fotbalu si nejlíp odpočinu, když se zabavím manuální prací. Třeba seču zahradu.
* Co si přejete k padesátinám? Očekáváte nějaký pěkný dárek?
Nechci dostávat nic pěkného, to mě ani nevzrušuje. Jedna věc je zdraví a rodinná pohoda. A druhou věcí je, že máme doma Zlín a potřebujeme vyhrát. K padesátinám tři body beru.
* Očekáváte od hráčů něco pikantnějšího?
Neočekávám, ani na to nemyslím. Je mi to… Nechci říct jedno, ale v téhle situaci si to vůbec nepřipouštím. Hlava šrotuje jenom fotbal.
